Jenže těsně před hřbitovem jsem musela vyšlapat krpál, který byl nejstrmější právě v tom kritickém bodě před domkem, a i když jsem vydržela šlapat a neseskočit, moje cestovní rychlost se snížila téměř na nulu a oči se chtě nechtě přisály na to zlověstné poselství jako pijavice na žílu. Zpátky jsem to z kopce profrnkla, ale i tak jsem cítila, jak se mi ta slova šklebí do zad. Křečovitě jsem toužila vystrnadit smrt ze svého vědomí i podvědomí, ale vlastně na ni už od dětství myslím skoro nepřetržitě.
Když jsem byla hodně malá, ta bilance na hřbitovní zdi se mi zdála hrůzně spravedlivá. Fajn, prožijeme svůj život co nejpříjemněji a zaplatíme za něj smrtí. Není to až tak povzbudivá vyhlídka, ale dává to jakýs takýs smysl. Jenže jak jsem rostla a postupně se dozvídala, že nemůžu svůj dospělý život prolebedit v lehátku a proskotačit ve všelijakých hrátkách, ale že se ode mě čeká strávit většinu času docházením do práce a vykonáváním nucených či nudných činností, a ještě se nádavkem k tomu v podstatě non-stop strachovat, jestli vydělám dost a vydržím dost, cítila jsem se podvedená. Ten nápis lže! Co je to za debilní systém, že se celý život musím lopotit a ještě mě čeká tak strašný konec? Proč potřebuju k životu vydělávat peníze, když zaplatím – jak mě správně informuje hřbitovní správa – tělesnou hnilobou a duševní a duchovní neexistencí? Není to dost vysoká cena?
Asi je to nějaká úchylka, ale už od útlého dětství jsem akutně vnímala nepřetržitou přítomnost smrti v lidském životě. Bála jsem se jí, protože jsem ji nechápala. Nedovedla jsem si představit, že jednou nebudu vidět, slyšet, cítit, že nebudu nic. Nevadilo mi ani tolik, že nebudu, ale to, že o tom nebudu vědět. Že nebudu vědět, že jsem mrtvá. Jeden čas jsem pokaždé před spaním popřála rodičům dobou noc, ale v duchu se mi na jazyk dralo „dobrou smrt“. I nevědomí spánku mi připadalo jako takový každonoční malý skon. Někdy mě zachvátil strach, že už se neprobudím. Stejný děs ve mně dodnes vyvolává celková narkóza. Vždycky jsem chtěla a chci mít svůj život, svůj dech, svoje orgány pod kontrolou, a ve spaní ani v narkóze to nejde.
Čím je smrt vzdálenější, tím je nepochopitelnější. Když jsem si nedávno pořádala spisy jako údajně Božená Němcová před smrtí, abych je mohla nacpat do jediného šuplíku, objevila jsem zápisky z doby před skoro dvaceti lety, kdy mě choroba na čas zařadila mezi invalidní důchodce a kdy na ty nejhorší dva roky smrt přestala být cosi abstraktního a nepředstavitelného, ale stala se docela reálnou alternativou, přinejmenším v mojí choré mysli. V těch zápisech mě překvapilo, že jsem dokonce rozdala většinu šatstva a už si vybrala úbor do rakve. To je trapné, říkala jsem si, pacient rozdal věci a nezemřel. Tenhle detail jsem dávno vytěsnila z paměti. Dokonce si ani nevzpomenu, komu jsem ty oblečky věnovala. Ale dobře si pamatuju, že mi bylo tak mizerně, že mně někdy nebytí připadalo skoro lákavější než ten dennodenní očistec. A tak jsem se poprvé přestala smrti bát. Když vám někdo stojí denně u postele, nakonec si na něj zvyknete, i když jste si předtím mysleli, že je to zrůda, kterou si musíte držet co nejdál od těla.
Ovšem jak jsem se postupně sbírala a vidina smrti se vzdalovala, začal se vkrádat ten starý strach. To staré nepochopení i pouhé koncepce nevědomí a nebytí. Přesto ta zkušenost rozhodně nebyla bezcenná. Spát už se nebojím a jistě přijde doba, kdy umřít ve spánku bude vítaný způsob odletu do mimozemských sfér. A taky se už moc nebojím věcí, ve kterých nejde o život, ale o ho…, jak se trefně říká. Například nějakých žalob podávaných divnými figurkami, abych nechodila daleko od blogu, nebo lidí, kteří se druhé pokoušejí zastrašovat. Takoví mě leda rozčílí.
Stejně se ale pořád pokouším dát tomu hřbitovnímu nápisu nějaký hlubší smysl. Možná ho objevím, teprve až se přeplavím na ten druhý břeh.