Většinou však byty a domy různými dveřmi vybavené jsou. Jenom se prostě skoro nikdy nezavírají, takže nechápu, proč se s nimi stavitelé nadále moří. Úkazu permanentně otevřených dveří jsem si všimla hned při první cestě do USA. Jela jsem na půlroční stáž do Denveru a bydlela celkem ve třech rodinách, které byly ochotné si mě vzít na čas pod křídlo v rámci programu nabízejícím jim za to daňové úlevy. Všude mi přidělili pokojík, ovšem okukováním místních zvyků jsem brzy zjistila, že zavřít se v něm je jaksi nepatřičné, protože nikdo jiný v domě to nedělal, a to ani v noci v ložnici. V jedné rodině se dveře mého pokoje zavřít vůbec nedaly. Bylo zřejmé, že se o to léta nikdo ani nepokusil.
Ze začátku jsem z toho měla docela trauma. Občas totiž na mě přijdou samotářské touhy, kdy se velmi silně chci oddělit od činností masového charakteru a zalézt do zemljanky, do UFO – anebo do pokoje. Hojivý účinek samoty však příliš dobře nefunguje, pakliže se nemůžu izolovat alespoň jednou dveřní vrstvou. Tudíž ani můj první americký pobyt nebyl v tomto směru nadměrně hojivý, hlavně po příjezdu, než jsem si zvykla, protože i v kancelářích denverské radnice a jiných institucí, kde jsem pracovala, dveře buď neexistovaly, nebo se zásadně nezavíraly. Výjimka nastala pouze při řešení krajně důležitého a naléhavého problému, kdy se klíčoví jedinci uzavřeli do jednací místnosti, přičemž právě ty zavřené dveře signalizovaly všem v okolí míru katastrofičnosti situace.
Jediné místo, kde se v USA člověk může bez rozpaků uzavřít, je WC a koupelna, což v těchto krajích bývá jedna spojitá místnost nazývaná bathroom. Slovo toalety Američané nepoužívají, neboť veřejným záchodkům se říká restrooms, což znamená doslova odpočívárny. Když jsem ten hezký eufemizmus slyšela poprvé, smála jsem se, až jsem se za břicho popadala. Znám dost lidí, kteří si na útulném domácím záchodě při patřičných výkonech dobře počtou, ale odpočívat tam? Ve veřejných zařízeních, odkud normální člověk pádí, co nejrychleji to jde? To snad nemyslí vážně.
Tuším, že tento decentní americký název pro WC se chce širokým obloukem vyhnout asociacím s jakýmikoli tělesnými funkcemi zahrnujícími odhalené genitálie, čemuž se na záchodě při nejlepší vůli nedá vyhnout. Poněkud v kontrastu s touto typickou prudérností je fakt, že po odpočinku v oné místnůstce Američané vždy nechávají dveře dokořán, aby se každý rodinný příslušník, kolega či návštěvník pokochal pohledem na záchodovou mísu a co nejvíc se načichal odérů, které se z odpočívárny po jejím použití vyvalí, obzvlášť je-li špatně ventilovaná. Já osobně bych ocenila býti tohoto kulturního zážitku ušetřena, ale zřejmě to souvisí s generální dispozicí obyvatelstva nechávat dokořán všechny dveře.
Zrovna včera jsem byla v tiskové kanceláři Spojených národů, která vypadala hodně omšele socialisticky, až na jeden rozdíl: těsně vedle dámy sedící za stolkem u kopírky zely naplno otevřené dveře do restroomu, takže příchozí novináři i zaměstnanci se při úředním styku s onou ženou ocitli necelý metr od toaletní mísy. Vzhledem k chatrnému vybavení místnosti možná používala mísu jako multiúčelové zařízení s přídavnou funkcí odpadkového koše. Nevím.
Často se bavím přemítáním, jak tyto rozdílné zvyklosti vznikly. Myslím, že v minulosti měly dveře hlavně funkci izolační. Ve staveních se v zimě zavíraly dveře, aby neunikalo teplo ze světnice, jediné místnosti, kde se topilo, protože nemajetní lidé si těžko mohli dovolit vytápět celý dům. Když jsem vyrůstala v našem chladném a vlhkém maloměstském domě, museli jsme vždy zavírat dveře do nevytopitelné chodby ze stejného důvodu. Budovy v USA mají tak mizernou izolaci, že jimi málem profukuje vítr, ale únik tepla nikoho netrápí, protože Američané nejsou zvyklí šetřit ničím. Z tohoto pohledu tedy důvod zavírat dveře nemají.
Dveřní problematiku tím však stále nemám vyřešenou. Nepochybně v ní figurovaly i společenské rozdíly, jelikož pro bohaté nebylo nikdy zateplení většího prostoru finančně nedostupné, mohli si tedy dopřát soukromí za zavřenými dveřmi. Proč ve Spojených státech prvek soukromí coby výraz ekonomické síly jaksi vymizel, je mi záhadou. Není-li to proto, že by si obyvatelé nemohli soukromí dovolit, nenapadá mě nic jiného, než že je to důsledek náboženského vlivu. Za zavřenými dveřmi se dají pokoutně dělat nekalé věci, pročež není radno je zavírat, nemáme-li se za své jednání co stydět.
Když jsme loni v létě hledali jiný byt, jeden z mých hlavních požadavků byly zavíratelné dveře do ložnice. Spím totiž velmi lehce a manžel vstává za kuropění, ne-li před ním, a hned křepce pobíhá po bytě, zatímco já se v té době mezi psem a vlkem zmítám v mrákotách, ze kterých nechci být vytrhávána hlukem. Teď si těch pár hodin ničím nerušeného spánku nesmírně vychutnávám, i když chvíli trvalo, než jsem muže naučila za sebou ráno dveře do ložnice zavřít. Jestliže mu něco denně připomíná, že se oženil s cizinkou, nejsou to knedlíky, které vařím sotva jednou do roka, ale můj exotický požadavek dospávat za zavřenými dveřmi. Ale když odchází z bytu a já ještě spím, zase ty dveře otevře. Bez jeho dohledu by totiž spánek či pobyt v uzavřené místnosti mohl být nebezpečný.