Až donedávna. Šla jsem do newyorského obchodního domu zakoupit teplé pyžámko na plánovanou lyžařskou výpravu ke švagrovi, která se v důsledku neexistující sněhové vrstvy nakonec neuskutečnila. Ten obchoďák nebyl zrovna nóbl, ale mým požadavkům dostačoval a byl příhodně při cestě.
Už na eskalátoru jsem si povšimla drobnější štíhlé ženy přede mnou, protože neustále pohazovala hlavou a zálibně si prohrabovala platinově odbarvené vlasy až k pasu. Zezadu vypadala velmi fešně. Po eskalátorech zásadně chodím, je-li to možné, a navíc nerada nakupuju a chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou, proto jsem nedlela zrakem na jejím fascinujícím zářivém porostu a předešla jsem ji. Přitom jsem na ni zboku hodila okem. Věkem, odvážným líčením i zabarvením mi trochu připomněla Donatellu Versace, sestru zavražděného italského módního tvůrce. Její pleť vypadala, jako by posledních deset let strávila non-stop v soláriu.
V obchodě jsem se rychle zorientovala a běžela k žádané sekci nočních úborů. Systematicky jsem postupovala podél věšáku s ramínky, neb jsem značně metodický člověk a nerada přeskakuju. A vida, skoro na konci dlouhé řady oblečků stojí naše nepřehlédnutelná Donatella. Po chvíli se dopracuju až k ní. „Excuse me,“ říkám. Jak jsem už naznačila, příčilo se mi přeskočit byť i malý úsek, který mi blokovala, protože v uličce mezi věšáky nebylo moc místa. Co kdyby se zrovna na tom kousku skrývalo vytoužené pyžámko XS, jež by mi mohlo padnout? V Americe se českému trpaslíkovi nakupuje těžce.
Donatella nereagovala. Stála jako přikovaná. „Ráda bych se tady koukla,“ dodávám na vysvětlenou, skoro žadoním. Nic. Jen na mě hleděla černě orámovanýma očima. V její blízkosti jsem začala být trochu nesvá. Rychle jsem ji obešla a probrala se několika zbylými exempláři. Už jsem tušila, že ten den kýžený artikl stejně neobjevím.
Zklamaně jsem se obrátila k obchodu. Do Donatelly náhle jako když střelí. Spustila litanii, jaké že to mám hrozné způsoby, že jsem ji odstrčila (!) a dokonce jsem si dovolila ji předběhnout na eskalátoru (!!).
„Paní, eskalátory byly původně zkonstruované na to, aby urychlily chůzi, ne na stání,“ snažím se o smířlivost. „A slušně jsem vás požádala, abych mohla projít.“ Ale Donatella už byla tak rozjetá, že by ji nezastavil ani zaoceánský parník plný natěšených imigrantů. Viděla jsem, že jakékoli vysvětlování je marné. Otočila jsem se a dala na ústup.
„Vrať se, odkud jsi přišla!“ ozvalo se za mnou vztekle. „Vychovali tě vlci?!“
Na okamžik jsem úžasem ztratila řeč. Milá dáma zjevně zaregistrovala, že nejsem rodilá mluvčí, a promtně mě zařadila mezi osoby na území Spojených států nežádoucí.
Vzápětí se ve mně vzedmula vlna národní hrdosti. Nějaká americká opálená platinová Klekí Petra bude mě, doktorku filozofie z prastarého evropského kulturního centra, cpát do vlčího doupěte? To teda ne. Můj jogínský trénink ještě nepokročil natolik, abych byla schopná stát bez podpory rukou na holé hlavě na kanalizačním poklopu jako jeden indický guru a usmívat se neodůvodněným xenofobním výpadům.
Zastavila jsem se a svedla vnitřní boj. „Měla byste si jít léčit svý mindráky k psychiatrovi,“ hodila jsem za ní v návalu prchlivosti smíchané s pocitem provinění, že k duševní nirváně mám ještě hodně daleko.
Cestou domů to ve mně ještě chvíli vřelo. Prý melting pot. Aha. Možná za tisíc let. Ale pak jsem se musela smát tomu bizarnímu incidentu, který sice nemá velkou vypovídací hodnotu o stavu unie, ale zároveň naznačuje, že s všeobjímající shovívavostí amerických starousedlíků vůči novějším příchozím to asi není tak horké.
Doma jsem vybídla muže, aby mi říkal vlčice. Občas zkusmo vyju a docela mi to jde.
