Četla jsem někde, že v návalu množících se stížností na ponižující imigrační procedury při vstupu na území USA a odmítání některých význačných osobností se jim podřídit byli úředníci instruováni zmírnit drsné investigativní manýry, pochopitelně aniž by kompromitovali svoje poslání sloužit coby neproniknutelný štít proti teroristickým a jiným živlům, které by rády infiltrovaly do jižní části severoamerického kontinentu pod turistickou rouškou. Nejvíc pomohlo, když si začaly stěžovat i velké americké korporace. Nakonec byznys je byznys, a turismus je jeden z nejvýnosnějších. Pokud se však výše zmíněný úředník pokoušel splnit tento úkol, pojal to poněkud svérázným způsobem.
Ještě než se Silvia vzpamatovala z počátečního šoku, odvětila, že neví, v jakém smyslu úředník myslí „bohatá“. Vysvětlil, že to mínil podle českých měřítek. Na to už silně zpitomělá kamarádka vystřelila bez rozmyslu, že ano, i když to vlastně nebyla pravda. Netušila, že zpitomět adepty na pobyt v USA je přesně to, k čemu jsou imigrační úředníci trénovaní, protože takto získají nejcennější, to jest nepřefiltrované informace. Ale měla kliku, protože to rozhodně byla vítanější varianta spontánní odpovědi než záporná. Američané nemají zájem o cizí chudáky, kteří by se mohli pokusit ilegálně utrhnout jeden z vysoce žádaných džobů u McDonalda nebo na staveništi, přestože tato hojně se vyskytující pracoviště neustále loví čerstvé – zhusta nekvalifikované – pracovní síly. Od turistů se očekává, že se bez dlouhých okolků podřídí všeovládajícímu konzumerismu a nejrozšířenější americké mantře „shop ‘til you drop". Koneckonců takový cizinec nemůže pořád trčet v muzeích a proč by jinak měl do Ameriky jezdit – a ještě bez peněz?
Když nám potom doma Silvia líčila celou bizarní konverzaci s imigračním úředníkem, kterou tu ani nebudu celou vypisovat, rozčilovala se, že z ní kromě jiného tahal detaily o její finanční situaci, do které mu prý nic není. To je ale omyl, stejně jako domněnka, že když poteciální cestovatel získá vízum, má tím automaticky zajištěný vstup do USA. Imigrační úředníci – a to před vstupem ČR do EU platilo pro Čechy například i ve Velké Británii, abychom USA nekřivdili – mají neomezené právo se ptát na cokoli a odepřít vstup komukoli, kdo se jim nepozdává. A proti jejich verdiktu není odvolání. Takhle mě jednou tvrdě podusili v Seattlu, kde mě drželi na letišti tři hodiny a hrozili mi, že mě posadí zpátky do letadla a šupem odlifrují do Evropy. Bezdůvodně mi prohledali všechny věci a bez mého svolení si vzali můj adresář a bez mého vědomí, natož svolení, telefonovali lidem s adresou v USA a vyptávali se jich, co jsem zač a co hodlám v USA dělat. Když se potom takto postižení známí ode mne dozvěděli, že jsem o těch telefonátech vůbec nevěděla, byli omráčení, jak americká ústavní práva zkorodovala. A to bylo ještě před 11. zářím. Nakonec mi nepřátelsky naladěný úředník umístil do pasu razítko, aniž mě informoval, jestli můžu zůstat, nebo jestli mě zrovna vyhostili, aby mě skutečně do poslední chvíle hezky sadisticky psychologicky vyšťavil. Velmi zajímavý na této epizodě byl fakt, že z nějakých 400 pasažérů cestujících z Londýna vytáhli v Seattlu na tuto extra speciál přivítací prohlídku pět osob cizí státní příslušnosti, z toho všechny ženského pohlaví, které nebyly provdané a cestovaly bez společníka.
Do imigrační pasti jsem pak spadla znovu v New Yorku. V některých obdobích, kdy jsem sídlila v Čechách, ale do USA jsem často jezdila, jsem většinou měla v pasu dvě platná víza: turistické a novinářské. Vždycky se mě ptali, na které jsem zrovna přijela, a postupem doby jsem zjistila, že status novinářky je věrohodnější a že mě tak moc neotravují. Jednou jsem ale poctivě přiznala, že jsem přicestovala jako turistka na návštěvu, načež imigrační úředník se vyptával na mé zaměstnání a nakonec mě vyzval, zdali můžu dokázat, že nějaké skutečně mám. Tak jsem zalovila v tašce, vytáhla svůj novinářský průkaz a ještě jsem se v duchu hezky pochválila, jak jsem dobře udělala, že jsem ho na poslední chvíli přihodila do příručního zavazadla a mám ho takto příhodně po ruce. „A jakto, že máte s sebou novinářský průkaz, když jste přijela jako turistka?“ otázal se úředník o poznání mrazivějším hlasem. A už jsem v tom lítala, díky své zpitomělosti odborně indukované příslušným úředníkem.
Poté mě čekal nucený přesun do jakési vyšetřovací místnosti na letišti, kde pochyby vzbuzující turista či jiný cestovatel s potenciálně nekalými úmysly čeká spolu s dalšími nešťastníky, až na něj přijde řada na podrobnější výslech. Podle mé zkušenosti je nejhorší lhát, protože imigrační úředníci to poznají – mají na to extra vycvičený čuch. Na stejnou otázku, proč jsem svůj pracovní průkaz vzala na turistický výlet, jsem řekla rovnou popravdě, že jsem myslela, že bych ho případně mohla využít k levnějšímu vstupu. „Vstupu kam?“ vyzvídal úředník. „No, třeba do muzeí a tak,“ vysvětlovala jsem s lehce křečovitou blazeovaností, protože tato grilovací taktika rozhodně není příjemná. A bylo to. Tedy v pohodě. Následovala krátká konverzace o tom, kde budu v New Yorku bydlet, a když jsem se rozpovídala o svých brooklynských gay kamarádech, kteří spolu žijí už přes deset let v nevídaně harmonickém vztahu, úředník trochu zoufale zvedl ruce nad hlavu a vykřikl: „O tom nechci nic slyšet!“ A s tím mě propustil na svobodu. Méně šťastná se tehdy zdála být česká rodinka, jejíž zlatě ořetězovaný vůdce zatajil, že má záznam v trestním rejstříku. Všechny čekal nedobrovolný odsun zpět na rodnou hroudu. Lhát se fakt moc nevyplatí.