Naštěstí nejsem jediná podivínka, která se potýká s otázkou vlastní identity a duchovních hodnot v cizí zemi a hlavně v Americe, jež má boha zakotveného přímo v ústavě jako one Nation under God (nechci nikoho urazit, ale budu psát o generickém bohu s malým b). Moje oblíbená islandská zpěvačka Björk, která většinu času žije v New Yorku s otcem svého druhého dítěte, v písni Wanderlust z alba Volta říká: „Odplouvám z tohoto přístavu/dávám sbohem městu/jeho obyvatelé se zdají moc upnutí k bohu/nemůžu strávit jejich dobra a zla.”
Text v tomto případě není žádná básnická licence, protože Björk skutečně zakoupila loď „dostatečně velkou pro rodinu”, udělala si kapitánské zkoušky a zaparkovala ji u manhattanského břehu, aby ji měla kdykoli k dispozici pro plavbu přes Atlantik, kterou už takto podnikla. Proč? Nikoli z pouhého rozmaru, ale protože – jak nedávno přiznala v rozhovoru – má z amerického bohem prolnutého života smíšené pocity, přestože v USA užívá veškerá privilegia celebrity. A protože je to normální – ty pocity, ne ta loď, která je sice úžasně vynalézavým, ale finančně velmi náročným a pro mě bohužel nedostupným řešením.
Přála bych si mít zpěvaččin talent vyjádřit v několika verších, co mi zabere mnohem víc prostoru i času. Kromě toho, že stejně jako Björk mě čím dál víc láká podřizovat se raději zákonům přírody než socioekonomickému diktátu (viz pokračování skladby: „ztratila jsem svůj původ/a nechci ho znovu najít/radši se budu plavit do zákonů přírody/a nechám se držet tlapami oceánu”), stejně jako jí mi občas přijde hlasitě proklamovaná všudypřítomnost boha v americkém každodenním životě poněkud opresivní.
Byť formovaná socialistickým zřízením, nedá se říct, že jsem ateistka. Věřím v jakýsi vyšší duchovní řád, či kosmické síly. Přemýšlím o reinkarnaci a dalších teoriích posmrtné existence, i když například ujišťování, že za trpné snášení svých pozemských strastí a hlavně za bezvýhradnou oddanost a poslušnost autoritám, náboženským či jiným, budu bohatě odměněna na věčnosti, nemůžu brát vážně. Pokoušela jsem se číst si v bibli. Vlastnila jsem výtisky v češtině i angličtině, dokud si je při jedné z mých cest někdo trvale nezapůjčil. Ale nemám ráda institucionalizované náboženství, protože mi připadá, že se vždycky stane do určité míry mocenským nástrojem a jako takové nadělá víc škody než užitku.
Bůh hrál při osidlování Ameriky velkou roli, i proto, že nemálo přistěhovalců do ní uteklo před náboženskou perzekucí doma. Loňský průzkum připravený sociology Baylorské university v nechvalně známém texaském městě Waco a provedený Gallupovým ústavem ukázal, že 92% Američanů věří v boha, ať už ve formě organizovaného náboženství, nebo nespecifikované víry. Přibližně 10% je bez náboženské příslušnosti a pouhých 5% se považuje za ateisty. Podíl věřících-křesťanů soustavně klesá; nyní jich je asi 70%. Protestantů, kteří bývali v převaze, ubývá a v současnosti jich je přibližně polovina všech věřících. Katolíci tvoří kolem 25%. Podíl muslimů je zatím celkem zanedbatelný.
Výrazným rysem tohoto všenárodního náboženského přesvědčení v USA je, že 45% obyvatelstva se domnívá, že vláda by „měla vyznávat křesťanské principy“. Co to ale znamená? Ve skutečnosti to vypadá, že cokoli současná americká vláda učiní, je řízeno a posvěceno všemohoucím, tudíž proti tomu není radno argumentovat. A politici se skutečně činí, aby všem bylo jasno, že bůh je na jejich straně. Nakonec prezident George Bush přiznal otevřeně, že před invazí do Iráku nekonzultoval svého vlastního otce, ale „vyššího otce“. Nejenže byl podle mého názoru tento rádce v oné osudové chvíli poněkud indisponován, ale je mi zatěžko uvěřit, že princip západní intelektuální tradice oddělení náboženství od politiky/státu je v USA nadále stoprocentně respektován.
Kromě politiky se náboženská víra v USA promítá do mnoha dalších oblastí. Za zmínku stojí soudnictví. Právě biblické oko za oko je jednou z hlavních příčin stojících za zachováním trestu smrti. Není náhodou, že téměř polovina všech poprav od roku 1976, kdy Nejvyšší soud vrátil rozhodovací moc jednotlivým státům, proběhla v Texasu (dohromady 401), protože náboženská víra je na americkém Jihu mnohem pevněji zakořeněná a mnohem důsledněji uplatňovaná. Tři čtvrtiny Texasanů trest smrti schvalují. Druhá v pořadí je Florida s 64 popravami a následují další jižanské státy. Na většině ostatního území je však tento trend opačný. Od roku 2000 12 z 50 států výkon trestu smrti pozastavilo. Stát New York nevykonal od roku 1976 jedinou popravu.
Anglický filozof 17. století Thomas Hobbes přišel s teorií, že náboženství se zrodilo z temného místa lidské psyché. Člověk děsící se vlastní smrtelnosti stvořil všemohoucí stvoření, ke kterému se mohl pokorně obrátit s prosbou a stejně pokorně se mu podřizovat, které ho však v konečném důsledku týrá dalším strachem. I v 21. století mi tato teorie přijde víc než zajímavá. Nemám vůbec nic proti náboženské víře per se. Svým způsobem obdivuju lidi, kteří svůj život této víře zasvětí a jsou schopni přinést na její oltář velké oběti a odříkání. Kteří se drží morálních principů a žijí svůj život v souladu s nimi. Ale někdy mám problém si dát dohromady americký masový povrchní megakonzum a individualismus s hlubokými duchovními hodnotami a péčí o blaho bližního. Sebeodříkání? Tady rozhodně ne. Zdá se mi, že bůh je tu nadmíru tvárný, takže klidně schválí prezidentovi válku a jistě se nebude zabývat takovými malichernostmi, jako je národní obsese nakupování a vyhazování a nové nakupování a lpění na přemíře materiálních požitků, jež rozhodně už tak zdecimované planetě nepomáhá. Kde je potom přínos duchovně/nábožensky založené společnosti v porovnání se zavrhovanými socialistickými ateisty s vyprahlými dušemi bez spirituálního rozměru?
Můj americký manžel sice netypicky žádné náboženství přímo nevyznává a kacířsky tvrdí, že je napůl ateista a napůl agnostik, ale když jsem se ho přímo zeptala, jestli věří v boha, odpověděl vyhýbavě: „To záleží na tom, jak se zrovna vyspím.” Málo lidí v USA se dobrovolně vyčlení mezi tak výraznou, doslova titěrnou menšinu nevěřících. V zemi, kde skoro každý řečník zakončí svůj proslov nevyhnutelným God Bless You, jako by bezvěrci žili v jakémsi duchovním a možná i společenském vyhnanství. Bez božské podpory má moje slovo menší váhu a důvěryhodnost, moje činy nemají tak dalekosáhlý účinek. A hlavně, kdo ví – snad jen bůh –, co takového bezvěrce čeká po smrti. Pro mě neuvěřitelných 75% procent Američanů věří, že jejich rodinní příslušníci mají po opuštění pozemské existence zajištěný pobyt na nebesích. Upřímně doufám, že je tam pro všechny dost místa.
wanderlust
i am leaving this harbour
giving urban a farewell
its habitants seem too keen on god
i cannot stomach their rights and wrongs
i have lost my origin
and i don't want to find it again
rather sailing into nature's laws
and be held by ocean's paws
wanderlust!
relentlessly craving wanderlust
peel off the layers
until you get to the core
did i imagine it would be like this
was it something like this i wished for
or will i want more
lust for comfort
suffocates the soul
this relentless restlessness
liberates me
i feel at home whenever
the unknown surrounds me
i receive its embrace
aboard my floating house
wanderlust!
from island to island
wanderlust
united in movement
wonderful
i enjoy it with you
wanderlust!
can you spot a pattern?
relentlessly restless
restless relentlessly