Nechci planě moralizovat a nezazlívám dětem, že se chovají jako děti. Ale vadí mi, když dospělí, kteří z těchto dětí vyrostou, se nadále chovají jako děti a nechápou, proč by něco nemohli mít nebo udělat, když to chtějí, a i v dospělém věku hýčkají své sobecké a sebestředné potřeby a rozmary bez ohledu na to, jestli to má negativní dopad na potřeby či privilegia druhých. Trend neomezovat přirozený dětský egoismus bohužel v USA produkuje takové dospělé děti ve velkém.
Tento trend není nikterak nový. Když jsem například před deseti lety jezdila po Státech dva měsíce vlakem, zažila jsem nespočet případů, kdy malé děti terorizovaly celý vagon, zatímco rodiče pohodlně dřepěli s blahosklonným výrazem ve tváři: No není ten náš drobeček roztomilý? Kdo by jeho řádění omezoval, když je to bezpochyby projev klubajícího se génia?
Můj manžel nebyl takhle vychovávaný. Patří ještě do generace dětí, které rodiče učili, aby po sobě uklízely a byly ohleduplné k druhým. V průběhu devadesátých let však nadmíru shovívavý a ochranitelský rodičovský přístup nabyl v USA takových rozměrů, že začíná alarmovat i psychology. Jak jsem se minulý týden dočetla v americkém časopisu, vina je jednoznačně na rodičích, kteří tímto způsobem vychovávají Frankenkinder, protože podle psychologů neexistuje gen rozmazleného dítětě, který by potomka předurčoval k přehnaným požadavkům.
Na americké výchově zaujme několik paradoxů. Na jedné straně už z miminek rodiče vyrábějí svoje vlastní miniatury tím, že je oblékají jako dospělé (čistě miminkovské oblečky už téměř vymizely) a čekají, že dítě se bude chovat jako oni, ale zároveň s odrůstajícími dětmi nakládají jako s miminy prakticky do školního věku. Dávno běhající a mluvící caparti cucají dudlíky a svírají kojenecké láhve, tříleté, čtyřleté i pětileté děti se tu ještě běžně vozí v kočárcích, aby se moc neunavily, a je železným pravidlem, že v dopravních prostředcích rodič vždy posadí dítě a sám stojí, i kdyby se devadesátiletá babička zrovna vedle zmítala v infarktu. V kontrastu s tím jsem si o svátcích všimla v nacpané pražské tramvaji rodiny, kdy sedící otec držel na klíně miminko, zatímco asi dvouletý bratříček nemluvněte stál a evidentně si svou dospěláckou samostatnost užíval. Není taková výchova přirozenější?
Americká psycholožka Katie Allison Granjuová píše ve své nové knize Let Them Run With Scissors: How Overparenting Hurts Children, Parents and Society (Nechte je běhat s nůžkami: Jak přehnaná rodičovská péče škodí dětem, rodičům i společnosti), že američtí rodiče se odnaučili poskytovat svým dětem osobní autonomii a šanci zažít vlastní pády a rizika. „Výsledkem je národ obézních, rozmazlených a neurotických dětí, které si neustále stěžují a často vůbec nedokážou samostatně fungovat.“
Nejzávažnějších faktorem této změny ve výchově k horšímu je sílící snaha amerických rodičů nepůsobit jako rodiče, ale jako kamarádi svých dětí. Tuto metodu ale odborníci zásadně odmítají, protože děti, stejně jako domácí zvířata, potřebují pána domácnosti, který vymezí hranice, co se smí a co nesmí, který jim názorně ukáže, co je správné a co ne, a chování dítěte patřičně odmění nebo potrestá.
Dobrou zprávou pro rodiče je fakt, že údajně není nikdy pozdě rozmazlené a nezvládnutelné dítě převychovat, i když je k tomu třeba odborná pomoc. Ovšem to by nejdřív museli rodiče připustit, že s jejich výchovou je něco v nepořádku, a přestat se bát, že obyčejné ne by mohlo nezvratně poškodit sebedůvěru jejich dítěte. A hlavně dokázat říct ne i sobě, když dítě bude vymáhat nesmyslné věci a trvat na tom, aby bylo po jeho. Anebo třeba jen sledovat chování potomka a požádat ho, aby zvedlo jablko z podlahy ve vlaku. Toho se v USA ale hned tak nedočkám.