Už když jsem ve školním věku snila o tom, že pověstný vraník náčelníka Apačů zařehtá před naším domem a ztepilý Vinnetou si mě odveze rovnou na radnici, nedokázala jsem setřást chmurné tušení, že to s indiány nemůže dopadnout dobře.
Dnes taková projížďka indiánskou rezervací v USA nenabízí pranic, co by oku lahodilo. Všude benzinové pumpy a omšelé obchody s hromadami kýčovitých suvenýrů a kartony cigaret. Jediné „výstavní“ budovy jsou tu herny a kasina.
Indiánský národ Seneca, česky Senekové – jeden z osmi federální vládou uznaných indiánských kmenů ve státě New York, jenž čítá skoro osm tisíc hlav a obývá tři rezervace v západní části státu (jednou z nich je Cattaraugus, kde byly fotografie pořízeny) – se rozhodně netopí v blahobytu. A jako by neměl už tak dost problémů, podobně jako jiné severoamerické indiánské kmeny vede úmorné a frustrující spory s vládou u státních i federálních soudů.
Vztah mezi indiány a zbytkem Spojených států je silně zašmodrchaný. I když mají indiáni americké občanství a vztahují se na ně práva zakotvená v ústavě, řada smluv uzavíraných mezi kmeny a vládou USA už od konce 18. století přiznává indiánským územím svrchovanost a „svobodné užívání jejich území na věčnost“. Za dodržování těchto smluv a proti jejich výkladu v neprospěch domorodců ale musí indiáni neustále bojovat, protože zejména státní administrativy si nepřestávají brousit zuby na indiánská území a zisky z prodeje benzinu, cigaret a z provozování hazardních her.
Svrchovanost indiánských národů jim totiž kromě jiného zaručuje – teoreticky -, že se na ně nevztahuje daňová povinnost. Na lukrativní prodeje benzinu a cigaret proto indiáni nemusí uvalovat povinnou vysokou spotřební daň ani zhruba osmiprocentní prodejní daň, což žádané zboží velmi výrazně zlevňuje a přitahuje zákazníky jako magnet. Vláda státu New York ovšem tvrdí, že neindiánští obyvatelé USA jsou povinni při koupi tuto daň zaplatit, a tudíž indiáni jsou povinni ji těmto obyvatelům účtovat a státu odvádět.
Tento požadavek je samozřejmě v praxi absurdní a neproveditelný, protože kdokoli projíždějící rezervací si může benzin a cigarety koupit a indiánští prodejci se těžko budou každého vyptávat, jestli v jeho krvi koluje indiánská krev, nehledě na to, že zákazníci nejsou povinni tuto informaci poskytovat. Přesto loni soud rozhodl ve prospěch státu. V důsledku toho Senekové začali prodávat pouze neznačkové cigarety vyráběné přímo v rezervacích, které podle jejich názoru zdaňování nepodléhají, a vybízejí kuřáky, aby na indiánské zboží přešli a ušetřili.
Stát ale tvrdí, že na výrobci nezáleží, a považuje i prodej cigaret indiánské provenience za daňový únik. Přestože žádné razie v indiánských výrobnách kuřiva se dosud nekonaly, pokud státní policie zadrží indiánský náklaďák s cigaretami kvůli dopravnímu přestupku, jeho náklad zabaví.
Dalším sporným bodem jsou hazardní hry, na většině území USA zakázané, čehož indiáni využívají stavbou kasin, často monstrózních rozměrů (viz Turning Stone při pohledu z dálnice), přičemž část výnosů odvádějí do státní pokladny na základě smluv uzavřených s příslušnými státními administrativami. Senekové provozují tři kasina a zisky z nich pomohly trochu zvýšit životní úroveň kmenů, jež je daleko pod státním i federálním průměrem.
Nedávno však státní vláda povolila instalovat hrací automaty na osmi koňských dostihových závodištích mimo území rezervací, což indiány rozžhavilo doběla, protože to považují za porušení smluv zaručujících jim exkluzivitu. Jelikož současný newyorský guvernér Andrew Cuomo má v úmyslu v tomto trendu pokračovat, indiáni na protest přestali odvádět dohodnutý podíl z hazardu státu, a dluží tak již stovky milionů dolarů. Další záminka pro státní orgány, jak jim ještě víc znepříjemnit už tak nesnadný život.
Jeden ze způsobů, jak z indiánů dostat „dlužné“ peníze, je totiž zábor jejich půdy. A přestože to většina smluv přímo zapovídá, státní administrativy to neodrazuje od úsilí se o to pokoušet, což někdy eskaluje v ostré konflikty.
Problém je i se silnicemi a dálnicemi protínajícími indiánské rezervace. Na rozdíl od neindiánských území mohou sice kmeny umisťovat billboardy přímo u dálnic, jelikož se na ně nevztahuje legislativa zakazující tuto praxi, ale na druhou stranu nic nedostávají z výběru mýtného, protože při stavbě dálniční sítě byly většinou natlačeny do nevýhodných smluv.
Senekové tak například v roce 1954 dostali 75 tisíc dolarů za povolení stavět hlavní dálnici, tzv. Thruway vedoucí od východu na západ státu New York, přes jejich území. Nyní ale tvrdí, že k podepsání byli přinuceni, a požadují od státu přes 80 milionů dolarů, tj. dolar za každé auto, které po dálničním úseku v rezervaci projelo od roku 2007. Radikálnější zastánci indiánských práv volají po tom, aby se prostě postavila budka se závorami a mýtné se začalo vybírat.
Prezident Seneků tvrdí, že nejde ani tak o peníze jako o hájení principu, že státní vlády nemají na indiánských územích žádné pravomoce a nemohou na nich uplatňovat státní či federální zákony. Před třemi sty lety to byly bobří kůže, dneska to jsou třeba cigarety, definoval v jednom rozhovoru třecí plochy. Zástupci národa dokonce psali prezidentovi Obamovi a žádali ho o pomoc ve sporu s vládou státu New York, která podle nich porušuje federální zákony. Někteří indiánští mluvčí ale lamentují nad tím, že právě „nevkusné“ cigarety se staly symbolem jejich boje za svrchovanost.
S koncepcí indiánské kmenové suverenity zápasí i americký Nejvyšší soud už od roku 1871, kdy Kongres schválil zákon, jenž ukončil praxi uzavírání jednotlivých smluv mezi vládou Spojených států a indiánskými kmeny. Rozsudky oscilují mezi dvěma konfliktními výklady, a to že: 1. svrchovanost kmenů sahá do doby před „objevením“ Ameriky Kryštofem Kolumbem a je tudíž jejich nezadatelným právem a 2. kmeny mají pouze takový stupeň a atributy suverenity, jaké jim přizná Kongres, protože nepředstavují „cizí“ národ, ale žijí na území Spojených států v pozici „závislosti“ na federální vládě, která je „ochraňuje“.
Zejména tato druhá teorie je živena vírou, že indiáni samotní nejsou schopni svoje záležitosti spravovat, a slouží jako ospravedlnění faktického oklešťování kmenové svrchovanosti jak federální vládou, tak Nejvyšším soudem, o čemž svědčí řada rozsudků.
Indiáni říkají, že ostatní obyvatelé USA – evropští přistěhovalci – nechápou spjatost domorodců s jejich půdou a víc než tisíciletou historií na jejich území – na tom patetickém zlomku, co jim nechali. Nechápou, že svrchovanost indiánských národů je zakořeněná právě v jejich zemi – v rezervacích, kde sotva přežili, a bez ní by neměla smysl.
Hlavní problém je po staletí tentýž: nenasytné bledé tváře strašně chtějí i ty ubohé rezervace a všechno, co z nich pochází. A v tom zřejmě tkví zkáza „svrchovaných“ indiánských národů.
