Nebylo to vůbec v plánu a hlavně to neměla na programu dne dotyčná stolička, tudíž sveřepě odmítala opustit své celoživotní stanoviště "šestka-vlevo-nahoře" a raději se vzdala své běžně viditelné nadstavby, než by jen trochu pohnula pevně vězícími kořeny. Po více než dvou hodinách můj jinak velmi osvědčený a zdatný pražský zubař poněkolikáté setřel rozčileně pot z čela, zavolal zubnímu chirurgovi a nevděčný úkol mu nabídl. Spíš vnutil. A recepční mi zetelefonovala pro taxík.
A tak mi nezbylo než se vypotácet do slunečného dne k čekajícímu autu a ztuhlými rty seznámit příjemného, postaršího taxikáře s cílovou destinací a účelem cesty. Jelikož konverzace mi již činila značné potíže, byla jsem vděčná za kybernetický hlas řidičova GPS, jenž nás navigoval panelovým bludištěm Jižního města. Taxikář mě dopravil ke dveřím dalšího zubního pracoviště, přijal celkem mírný peníz za nepříliš dlouhý převoz a – odmítl "dýško", které jsem třesoucími se prsty lovila z peněženky, protože byl viditelně nesvůj, že by měl "odírat" pasažéra na pokraji zubního zhroucení.
Nakonec jsem mu – snad právě za jeho nečekané gesto – trochu peněz navíc vnutila, protože mi připadalo nefér, že by měl přijít zkrátka jen proto, že jeho náklad nebyl zrovna v nejlepší kondici, když jeho služba neměla chybu. Ale jeho upřímná snaha mi trochu ulehčit zjevně nevydařený den mně vlila do žil novou sílu.
Samozřejmě jsem obeznámena s nezcela nezaslouženou pověstí pražských taxikářů a jsem si vědoma, že jsem klidně mohla narazit na kreténa, který by si s mým zuboženým stavem nedělal těžkou hlavu a ještě by to vzal oklikou. Ale představa, že nějaký newyorský taxikář by si nechtěl vzít spropitné, jak se česky říká anglickému tip i v případě, kdy služba nemá s pitím nic společného, je naprosto ze sféry sci-fi. Moje babička ještě říkala dnešnímu hovorovému dýšku plným výrazem diškrece. Discretion v angličtině nebo francouzštině znamená nejen diskrétnost a taktnost, ale také možnost učinit volbu. Už původ slova tedy naznačuje, že diškrece se za babiččiných časů dávala jako osobní přídavek za dobrou službu dle vlastního uvážení.
Vzpomněla jsem si na nedávný zážitek z newyorského letiště, kdy jsme v dešti a zcela nejarní zimě čekali s právě přiletivšími českými hosty na zatraceně drahou limuzínu, která podle informací dispečera měla přijet za pět minut. Za dvacet minut, promrzlá na kost, volám, kde je auto. Dispečer mele něco nesrozumitelného a bez varování zavěsí. Za dalších deset minut, už silně napěněná, volám znovu a dispečer na mě hystericky ječí. Po dalších dvou telefonátech a dalších dvaceti minutách auto konečně přijede. Žádná omluva. Padesátidolarové spropitné už bylo v ceně, která se musela zaplatit předem.
Podobný zážitek se opakoval za několik dní při odjezdu z hotelu na letiště, kdy mělo dávno předem objednané a aktuálně urgované auto ze stejné firmy víc než půlhodinové zpoždění a cestující už šíleli, že nestihnou letadlo. Poté místo objednané dodávky přijelo osobní auto a řidič oznámil, že ze čtyř čekajících pasažérů vezme jen dva. Po scéně hrozící přerůst do násilností musel vyklidit přední sedadlo a všichni čtyři se do auta poskládali.
V Česku si lidé včetně mě pořád běžně sedají na přední sedadlo vedle taxikáře. Není to zásadní věc, ale zákazník a poskytovatel služby tak jsou v rovnocennějším vztahu a taxikář není na první pohled v pozici služebníka a póvlu, nad kterým je pasažér evidentně nadřazený. V USA se taxikářská flotila skládá převážně z imigrantů, kteří často ani pořádně nerozumí anglicky, natož aby mluvili. V New Yorku s sebou mapu města zásadně nevozí a nezřídka mě vinili za to, že jsem nevěděla, kterou trasu zvolit. Když bloudí, což se stává dost často, bez mrknutí oka to pak zákazníkovi naúčtují. Nedat jim aspoň dvacetiprocentní dýško nepřichází v úvahu.
Většina zaměstnání v sektoru služeb, např. obsluha v pohostinských a ubytovacích zařízeních, je v USA nastavená tak, ze tento personál má naprosto minimální – přesněji podminimální – základní mzdu a životně závisí na penězích, které od zákazníků dostane navíc. Rozhodně víc, než je běžné v ČR. Dvaceti a třicetiprocentní spropitné je normou a nikoho z místních ani nenapadne, že by je nevysolil. Tak se lehce stane, že v newyorském hotelu, kde bydleli čeští turisté, vypukl skandál, protože nedali žádný bakšiš zřízenci v úschovně zavazadel. Recepční pak hrozil, že stornuje slevu poskytnutou cestovní kanceláři za hromadnou objednávku.
Takový systém se mi vůbec nelíbí. Jako zákazník chci mít právo dát spropitné dle vlastni diskrece, tedy tomu, s jehož službou jsem spokojená, a odmítnout je například taxikáři, který způsobí skupině lidí velký stres, protože přijede pozdě a ještě je hrubý. Ale to v USA vůbec nejde. Zákazníci jsou tak tlačeni – i proti své vůli – do vydávání nemalých peněz navíc i za mizerné služby, zatímco poskytovatelé služeb žijí doslova z milodarů zákazníků. Protože neposkytnout tento milodar se stalo společensky nepřijatelné, spropitné už neměří míru kvality služeb a nestimuluje jejich poskytovatele k většímu úsilí. Často nestimuluje už ani k podání standardního výkonu. Výsledkem je, že fungování celého sektoru služeb v USA je z evropského pohledu absurdně neefektivní.
Mnohem rozumnější, více motivační a společensky i lidsky přijatelnější se mi zdá systém podobný skandinávskému, který spropitné moc nevede a někdy se dokonce považuje za urážku, protože poskytovatelé služeb mají slušnější platy a nejsou tak stavěni do ponižující situace, kdy se klepou na dýško anebo ho považují za samozřejmou a nepostradatelnou součást svých výdělků, a když ho zákazník neposkytne v očekávané míře, jsou na něj rozezlení. Přinejmenším bych chtěla mít možnost volby, zda dát či nedat.