I když se mezi lidskými jedinci cítím většinou jako mimozemšťan, kosmickou samotu s nimi plně sdílím. Ba co víc, čím jsem starší, tím víc na mě doléhá. Pořád mi nejde do hlavy, jak mohlo k této bizarní situaci dojít? Je to nějaký nejapný žert? Náhodný experiment? Plánovaná zkouška odolnosti? Anebo – pokud ve vesmíru skutečně existují jiné civilizace – je jejich rozmístění ve vzájemně nedosažitelných vzdálenostech součástí pečlivě promyšlených bezpečnostních opatření, abychom se vzájemně nevyhladili, protože vypiplat inteligentní život v nehostinném kosmu není jen tak?
V naději, že se budu podílet na zachycení mimozemského pípnutí, jsem se před několika roky zapojila do programu SETI – Search for Extraterrestrial Intelligence, který běží v Kalifornii od 70. let. Původní projekt počítal s vybudováním 350 radioteleskopů, které by „naslouchaly“ radiovým signálům mimozemšťanů, ale zatím se podařilo postavit a zprovoznit jen 42. K dokončení projektu chybí 55 milionů dolarů.
Zapojit se může každý, kdo si nainstaluje šetřič obrazovky SETI, a tak vlastně programu propůjčí jistou kapacitu svého počítače, kterou si lze libovolně nastavit. Uživatel šetřiče SETI tak přispěje k zoufalé snaze vědců, sponzorů a nadšenců ukončit lidskou kosmickou osamocenost, protože projekt neustále zápasí s nedostatkem financí. Začátkem 90. let jej americká vláda přestala dotovat a loni dokonce musely být teleskopy na jistou dobu odstaveny a celý program pozastaven, protože došly peníze.
Šetřič je vizuálně velmi atraktivní, takže poskytuje vhodné konverzační téma ve vlaku, v autobusu či kosmické lodi. Náhodně jsem ho zahlédla na počítači v prodejně elektroniky v jednom americkém zapadákově a po křížovém výslechu prodavače jsem si ho doma hned nainstalovala.
Dlouho jsem místo práce fascinovaně sledovala práci teleskopů na svém šetřiči, ale po čase se najednou začal počítač sám od sebe vypínat, a to vždy když běžel screensaver SETI. Usoudila jsem, že mimozemšťani, místo aby pípli do teleskopu něco srozumitelného, mi tak dávají mazaně najevo, že mě vyčmuchali. Po několika týdnech mě ale tahle hra přestala bavit, protože jsem ztrácela neuloženou práci, a nakonec jsem, byť s pocitem viny, SETI vymazala. Počítač se vypínat přestal a moje kosmická samota se ztrojnásobila.
Abych tuto vinu umírnila, snažila jsem se mimozemšťany kompenzovat jinak. Koupili jsme dům s dost velkou zahradou, aby na ní mohla přistát kosmická loď, alespoň nějaká menší, průzkumná. Protože na vesnici je světelné znečištění menší, často toužebně vzhlížím k hvězdné obloze a jsem připravena návštěvníky z vesmíru navigovat na naši zahradní přistávací plochu. Manžel mi jako překvapení zakoupil v New Yorku dva velké nafukovací mimozemštany, které jsme loni v rámci úsporných opatření ověnčili elektrickými řetězy místo vánočního stromku.
Ale nic z toho nemůže nahradit skutečné, živoucí vesmírné organizmy, které naši pidikouli buď nemůžou najít, nebo ji ignorují, přestože astronomové se nyní domnívají, že v Mléčné dráze je přinejmenším tolik obyvatelných planet, kolik má hvězd. Za padesát let existence projekt SETI „prověřil“ na dva tisíce hvězdných soustav, ale jen naše galaxie obsahuje celkem sto miliard hvězd. Podle odhadu bývalého ředitele SETI existuje v celé galaxii zhruba deset tisíc technicky vyspělých civilizací v poměru jedna ku milionu hvězd. Dosud prozkoumané dva tisíce hvězd jsou tedy jen plivnutím do moře. A to jsem ještě nezmínila fakt, že mléčnědrážní mimozemšťani na nás mohou zkoušet pípat pomocí devíti miliard úzkopásmových radiových kanálů.
Od prosince loňského roku teleskopy opět pracují. Otázka je, jak dlouho to bez vydatné finanční injekce vydrží. Program může zřejmě zachránit jen zájem americké armády využívat teleskopy k pátrání po ztracených satelitech a jiném kosmickém odpadu.
A tak mám šetřič SETI na svém počítači zpátky. Vydanou elektřinu ušetřím jinde, například tím, že se vůbec nedívám na televizi. A filmy o zlých, slizkých monstrech z vesmíru, které nezajímá nic jiného než zdecimovat lidskou rasu i s její pidikoulí, mě neodradí. Jestli zavolají, budu doma.