Vyšetření specialistkou, která s ochořivším manželem strávila v ordinaci celou hodinu, stálo 356 korun. To je dohromady s RTG pořád míň než spoluúčast 40 dolarů, kterou v New Yorku platíme při návštěvě odborného lékaře, samozřejmě řádně pojištěni za tisícovku dolarů měsíčně.
Když jsme s mužem dospěli k názoru, že návštěva českých zdravotních zařízení je pro něj nevyhnutelná, začaly se na mě sypat noční můry jako sníh v Alpách. Jsouc důvěrně seznámena s finančními dimenzemi amerického zdravotnictví, byla jsem přesvědčena, že po týdnu samofinancování zdravotní péče v Česku budeme chodit na večeři ke strašnickým odpadním kontejnerům. Pohled na ceník lékařských výkonů zmíněné kliniky však rozhodně nebyl tak strašidelný, jak jsem čekala. Nakonec i sama doktorka finanční ohodnocení svých specializovaných služeb jízlivě komentovala. Právem – i když její láce byla k našemu prospěchu.
Ne že bychom manžela nechtěli pojistit. Chtěli. Chtěli bychom moc. Ale pojištění pro cizince z takzvaných třetích zemí (mimo EU), kteří ještě nesplnili podmínky pro trvalý pobyt a potřebují víc než nejnutnější ošetření v akutních případech, existuje pouze jediné, a to smluvní pojištění poskytované VZP, jež je odstupňované podle věkových kategorií (čím starší, tím dražší). Pro padesátníka tak stojí minimálně dvakrát tolik, než je běžná cena pro regulérní pojištěnce.
Zájemce o toto pojištění musí projít důkladnou vstupní prohlídkou, při které mu za tři tisíce korun českých zrentgenují plíce, odeberou veškerou dostupnou krev na nespočitatelný počet různých testů a vyptají se na rodinné nemoci do desátého kolena. Následuje schvalovací řízení, a pokud VZP shledá žadatele vhodným – to jest zdravým – subjektem pro placení pojistného, velkoryse mu vrátí 400 korun ze sumy, kterou vysolil za vstupní prohlídku. Pokud mu něco najdou, což je u osoby středního věku víc než pravděpodobné, tak ho nepojistí. Dokonalá Hlava 22. Navíc většina úředníků VZP má typicky chování řeznického psa, což situaci chorého cizince nikterak neulehčuje. Při jednání s jednou takovou vézetpáckou slečnou jsem si velmi živě vybavila, proč jsem před několika lety od VZP zběhla s nepopsatelnou euforií.
Úroveň zdravotnictví bude vždy vzbuzovat silné emoce, právě proto, že jde o zdraví a někdy o život. A taky o dost peněz. Právě proto někdy jediný – příznivý nebo nepříjemný – zážitek zabarví náš úsudek nebo i zatemní náš mozek a vede k výkřikům typu: vidíte, byl/a jsem v nemocnici a měl/a jsem bezvadnýho doktora a úžasnou péči, nebo naopak: co jsem říkal/a, je to hrůza hrůzoucí a celý český „socialistický“ zdravotnictví je beznadějně v kélu!
A právě proto by se na zdravotnictví nikdy nemělo pohlížet jako na každé jiné průmyslové odvětví, protože neobsahuje jen výrobní nebo obchodní operace, ale celou další nadstavbu komplikovaných etických otázek. S tím, že by se na zdravotnictví bezmyšlenkovitě aplikovala běžná kapitalistická tržní pravidla, o čemž, zdá se mi, sní nemálo otrávených českých pacientů, se nikdy nesmířím. To je bestiální přístup, který jen podtrhuje – a zároveň neguje – aroganci, se kterou se lidská rasa povyšuje nad zvířata – bestiae.
Kromě české zdravotní péče znám dostatečně jen systém v USA, a můžu říct, že české zdravotnictví mi vychází ze srovnání dobře, a to nejen cenově. I manžel, pro kterého to byl první cizokrajný zdravotnický zážitek mimo USA, byl příjemně překvapen. Přestože český systém s plošným pojištěním zjevně není na samoplátce příliš zvyklý, nejen audience v ordinacích, ale i papírování spojené s platbami probíhalo hladce a hlavně rychle.
Nedávno jsem na Aktuálně.cz četla rozhovor s bývalým ministrem zdravotnictví USA Tommym Thompsonem, o němž jsem v životě neslyšela, protože ministři zdravotnictví USA nebývají v popředí zájmu veřejnosti, ač by měli být. Pochopitelně byl dotázán na známý fakt, že skoro 50 milionů Američanů nemá žádné zdravotní pojištění. Už to, že tento údaj malicherně opravil na 47 milionů, mi napovědělo, co asi můžu čekat, ale jeho argumenty mi vyrazily dech.
Konkrétně použil příklad, kdy dvě ženy, jedna pojištěná a druhá nepojištěná, potřebují v USA lékařské ošetření. Zatímco pojištěná si normálně zajde do nemocnice, nepojištěná si „normálně“ zaskočí na pohotovost stejné nemocnice, kde ji musí ošetřit, i když na to nemá. Oběma se tak dostane žádoucí – a údajně vynikající – lékařské péče, takže kde je problém?
Pro mě je problém v tom, že mi připadá zločinné, když osoba na postu ministra zdravotnictví zcela ignoruje skutečnost, že naprosto klíčovou součástí zdravotní péče je prevence. Kdybych si v Americe došla bez peněz na pohotovost na preventivní prohlídku, hnali by mě svinským krokem. Existují tuny statistik dokládající, že v USA – a zřejmě nejen tam – chodí pacienti na pohotovost pozdě, až když už jde skutečně do tuhého, což je vcelku pochopitelné. Choroby, kterým by se preventivní péčí dalo předejít nebo by se jejich průběh dal zmírnit včasným ošetřením, se na pohotovosti už často nedají léčit vůbec.
Navíc je známo, že se na pohotovostních odděleních v USA čeká na ošetření hodiny (což jsem sama zažila), přičemž případy, kdy se nemocný ošetření nedočká, nejsou úplně ojedinělé pikantnosti na oživení černé kroniky. A i když mě na pohotovosti ošetří a dejme tomu zjistí, že mám nemoc vyžadující pravidelné užívání léků a kontroly, co potom, když nemám pojištění? Tvrzení, že lékařská péče v USA je srovnatelná, mám-li pojištění či nemám, je naprostý nesmysl, a fakt, že vyjde z úst ministra zdravotnictví, i když naštěstí bývalého, mě silně leká.
Kromě toho pan bývalý ministr pozapomněl zmínit, že nemocnice, které musí poskytnout ošetření v naléhavých případech, potom z nepojištěných pacientů tyto peníze tvrdě vymáhají. Collection agencies, jimž různé podniky, obchody, kreditní společnosti a jiné organizace předávají seznamy dlužníků k vymáhání dluhů, jsou v USA velký byznys a dostat se do jejich zorného pole je krajně nepříjemné a stresující, protože takového dlužníka pronásledují na každém kroku. Suma sumárum, „zadarmo“ lékařská péče v USA nikdy není, i když se pacient může na pohotovosti vyhnout nutnosti okamžité úhrady.
Nespornou výhodou zdravotního pojištění v USA je, že může-li si ho dovolit jeden člen rodiny, vztahuje se na ostatní členy, což pomáhá překousnout hořkou pilulku vysokých cen pojištění, na které proto tolik lidí nedosáhne. Jistě by se mi líbilo, kdyby manžel měl za mých patnáct stovek měsíčně, které platím jako OSVČ, zdravotní péči v Česku zadarmo nebo za třicet korun. Ale při současných cenách stanovených pro samoplátce by to bylo velmi nespravedlivé vůči ostatním pojištěncům. V nouzových případech se v ČR dá úhrada ošetření na čas finančně zvládnout, aniž by nemocný zabředl do katastrofálních dluhů. To by v USA bylo pro normálního smrtelníka nemyslitelné. Nicméně pro rodinné příslušníky českých občanů legálně žijící v Česku by mělo být dostupné běžné zdravotní pojištění, protože to, co nabízí VZP, je podle mého názoru diskriminační.