„Co má být?“ dělám, že nechápu, protože chápat nechci, ač chápat začínám. „Z tohohle by tady spousta lidí byla v šoku,“ říká muž a nadále studuje dmoucí se pohoří. „No bóže, prsa… Vždyť je to umění! Fůra umělců maluje a fotí akty,“ odbývám manželův komentář, ale jeho reakce mi znovu důrazně připomněla, jak hluboko zapustilo puritánství v USA kořeny. Když mi to později nedá a trochu ho na toto téma zpovídám, vysvětlí mi, že ačkoli jsou akty běžným artefaktem v amerických galeriích, což jsem samozřejmě také zjistila, rozesílat obnažené poprsí poštou by značná část obyvatel považovala za „out of line“. Pozvánky tohoto druhu se tady vkládají do obálky, aby se neurazily jemnocity senzitivních jedinců a morálně nenakazila neposkvrněná americká mládež.
Musím přiznat, že mě docela těší, že České centrum americkému puritánskému mastodontu nepodlehlo a dělá věci „hezky po česku“. Jen doufám, že za to jeho zaměstnance nebude nikdo popotahovat. Paradoxem je, že z obálek amerických časopisů a z billboardů stejně jako v Česku trčí vnady a vlní se boky spoře oděných hereček a modelek. Na rozdíl od Česka však mají všechny vyairbrushované prsní bradavky, protože ty se v USA na odiv v žádném případě nevystavují. Kolikrát koukám jak jelen, že slečna na obrázku má průsvitnou podprsenku a v místech, kde by měly být bradavky, má takové divné… nic, jakousi kosmickou mlhovinu. Nedávno se nad zvykem vizuálně eliminovat tuto nejdůležitější část ženského poprsí rozčilovala Pamela Anderson, která je na své bradavky, jež „mají moc proříznout oděv“, náležitě pyšná. Pokud je však chce vystavovat na fotkách, v Americe má smůlu.
Tato zvláštní úřední sexuální sešněrovanost je v přímém kontrastu s velmi uvolněným chováním Američanů, kteří se nějakou etiketou evropského ražení povětšinou nezdržují. V newyorském metru je naprosto běžné, že pasažéři produktivně využívají cestovní čas k plejádě činností, jež v českých dopravních prostředcích nejsou zrovna běžné. Například ženy se zde naprosto rutinně zabývají nanášením multivrstev makeupu na ranní panenskou pleť. Když sleduji, jak obratně balancují zrcátko v jedné ruce a různé štětečky v druhé, zatímco vlak se nezřídka sune trhavými přískoky, žasnu, jakou zručnost si některé vypracovaly. Jednou jsem viděla jakousi přičinlivou ženu středního věku, jak si v metru čistila chrup zubní nití. Takové zážitky rozhodně obohacují nepříliš příjemný pobyt v útrobách newyorské podzemní dráhy. Na druhé straně tato typická „nedisciplinovanost“ Američanů vede k tomu, že vagony metra jsou poseté odpadky, všude se válí cáry denního tisku a na lepivé podlaze se převalují poloprázdné láhve od různých nápojů. Onehdy si pasažér sedící vedle mne loupal buráky a bez uzardění házel slupky na zem. A to nemluvím o tom, že když jsem jela z letiště s kufrem, hejno školáků mě u dveří do vagonu málem srazilo na zem, protože nemají sebemenší důvod mi něco ulehčovat.
No a abych se vrátila k ňadrům, nedávno jsem v metru pozorovala velice vzácný úkaz mladé matky pokoušející se nakojit dítě na veřejnosti. Manévry, jež prováděla, aby nikdo nezahlédl ani nano jednotku jejích prsů, byly neuvěřitelné. Doteď doufám, že kojence přitom neudusila.
Holt všechno má rub a líc.