Musela jsem je porodit, protože nikdo jiný v pražském domě je údajně nemá (lidi prý o hmyzu chovaném doma dost lžou) a v New Yorku jsme u nás v bytě nikdy neutržili ani jeden mizerný štěničí štípaneček.
Porod se odehrál zcela přirozeně, bez jakékoli externí asistence, a české zdravotnictví nestál ani korunu. Vlastně jsem ho zvládla s překvapivou bravurou a statečností, přestože k němu došlo naprosto nečekaně, uprostřed noci. Tuším, že takovému porodu se říká překotný.
Z toho překvapení jsem zprvu na svoje robátka pohlížela celkem vlídným okem. Přiznávám všem tvorům přírody právo na život. S pavouky si hraju, brouky zvědavě pozoruju, myši ignoruju a mouchy jen ledabyle odháním.
Ale jak jsem tak seděla sama, vyčerpaná, mezi tou roztomilou havětí, náhle mě přemohly emoce z toho nenadálého nadělení a uchýlila jsem se k hypnotikům (ano, přiznávám s uzarděním lehkou výpomoc farmaceutického průmyslu po té radostné události, protože přírodní halucinogenní houby jsem neměla po ruce).
Umrtvení všech smyslů chemickými sloučeninami byla tragická chyba, protože jsem netušila, že moje holátka jsou kanibalové. Vlastně upíři.
Teď vidím, že jsem měla rodit ve vaně, jak to celkem nedávno učinily dvě moje kamarádky. Sice prý obě přitom hrozně ječely, což by sousedi, vesměs již v důchodovém věku s chatrným spaním, neuvítali, ale vlažná koupel by uchlácholila moje rozjitřené nervy a hlavně by odpadly starosti, co si počít s tolika potomky, neboť štěničata na rozdíl od lidských nemluvňat nevládnou plovacím reflexem.
Protože jsem o svém těhotenství nevěděla, jelikož plody byly četné, ale titěrné, jako nezaregistrovaná rodička jsem neměla nárok na státní podporu a brzy po porodu začalo být zřejmé, že sama svou havěť neuživím. Vždyť lidské tělo obsahuje průměrně jen pět litrů krve a moji broučci pili jako o závod, hlavně v noci, kdy jsem jim nemohla příjem potravy regulovat.
V nouzi jsem se obrátila o pomoc k profesionálům. Měla jsem trochu pochybnosti, ale hned druhý den po vyslání zoufalého SOS přijeli dva dobrosrdeční chlapíci, kterým koukalo z očí, že si s mými ratolestmi lehce poradí. Mluvili se mnou chlácholivým tónem a projevovali nezvyklé pochopení pro mou tíživou poporodní sociální i lidskou situaci.
Nejvíc mě uklidnilo, když z dodávky vyvlekli kanystr potravy pro moje novorozeňátka, protože jsem už mlela z posledního. S úlevou jsem se odebrala zrekreovat na několik hodin do kamarádčina venkovského domu, kde jsem blaženě pospávala pod šumícími jabloněmi ve vlahém bzukotu babího léta.
Přesto jsem se domů vracela s obavami. Přece jenom jsem svoje broučínky svěřila úplně cizím lidem! Ale péče profesionálů byla dokonalá. Moje havěť byla skvěle ošetřená, napapaná a zabezpečená. Většina na věčné časy.
S odstupem zhruba jednoho měsíce můžu říct, že porod byl děsivý, duševně mě zcela rozvrátil a už nikdy rodit nechci. Ztratila jsem hodně krve a na kůži mi všude naskákaly velké boule. A moji potomci se projevili jako bezohlední hamižníci, kteří by svou matku vysáli na kost.
Z toho důvodu podporuju umělé přerušení těhotenství a eutanázii.