Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Přechod

 

„Co to děláte, vy spratci!!!“ ječím na plné pecky z okna ve druhém patře na dva předškolní kluky, kteří se rozhodli vyvrátit dvířka plotu dětského hřiště v našem strašnickém vnitrobloku a ve zjevně destruktivní náladě kopou do všeho, co jim přijde pod nohu. „Jestli toho nenecháte, zavolám policajty, a ti si to vyříděj s rodičema! Není to tady jen pro vás!!“ Hlas mi přeskakuje vzedmutou emocí, nejen díky mému celoživotnímu pochybnému smyslu pro spravedlnost, ale též v důsledku povážlivých hormonálních poryvů posledních zhruba dvou let. Chovám se jako fúrie, přesně taková, nad jakou mládež ohrnuje rty a přísahá si, že taková nikdy nebude.

Jsem žena v klimakteriu. Moc se o tom nemluví, ale není to žádná sranda.

„Nó, ty seš výkonná,“ pokyvuje hlavou o čtyři roky mladší kamarádka, které se po hodině jógy svěřuju se strastmi vykolejeného menstruačního cyklu, jehož výsledkem je značně vysilující odliv životodárné tekutiny. Čekám aspoň trošku sympatií, protože její reprodukční potenciál utnul poněkud překotný nástup klimakteria už  těsně po pětačtyřicítce, ale místo toho jí z oka málem ukane slza závisti. Po každoměsíčních projevech plodnosti dosud nepřestala truchlit.

Omráčeně na ni zírám, měnila bych s ní od minuty. Chování mého šílícího organismu mě zaskočilo, protože do mě doktoři přes třicet let cpali horem dolem různé hormonální preparáty, aby moje reprodukční ústrojí vytrhli z netečnosti a donutili ho alespoň k náznaku funkčnosti. Což, viděno zpětně, bylo zřejmě dost nerozumné počínání, kterému jsem učinila přítrž tím, že jsem prostě veškeré substituční a jiné pilulky přestala brát. Čekala jsem hladký a víceméně bleskový skluz do post-menstruační nirvány, ale ouha, veškeré systémy se vymkly kontrole a nečekaně nasadily tempo, kterému se anglicky výstižně říká overdrive.

„No co, máte přechod,“ oznámí mi stroze jakýsi přední gynekologický docent CSc. v těsně předdůchodovém věku na pražské klinice U Apolináře, když zkoumá histologický nález mých vnitřností, poté co jeho kolegové do mě v narkóze dloubali na operačním stole a hledali zakopanou myš. Jeho tón nasvědčuje, že by se radši zabýval důležitějšími záležitostmi než trapnými hnidami typu krvácení dvakrát do měsíce. Nevím proč, ale klinika se přímo hemží postaršími kandidáty a doktory věd mužského pohlaví. Doktorku aby tam člověk pohledal.

Reklama

„Hmm…, to já vím, ale jak dlouho myslíte, že to bude trvat?“ pípnu. „Dost mě to zmáhá…“

„Do pětapadesáti je to normální. Ale máme tu pacientku, která menstruuje ještě v pětasedmdesáti.“

„Ježiš,“ zatmí se mi před očima, nejen z nadměrných ztrát životodárné tekutiny. Do Guinnessovy knihy rekordů bych rozhodně nechtěla proniknout tímto způsobem. Nehledě na to, že při této frekvenci by do té doby ze mě byla mumie. „Ale já mám sklon k anémii…,“ zmůžu se na poslední argument.

„No to jste určitě anemická!“ ujistí mě docent bohorovně, poté co letmo zhodnotí odstín mé pleti, který lze hravě získat půlročním pobytem v protiatomovém krytu, a máchnutím ruky mě propustí.

Odevzdaně mu poděkuju za audienci a odplížím se domů. Jsem přesvědčená, že smrt vykrvácením mě nemine. V krátké průrvě mezi záchvaty paniky a beznaděje se cestou zastavím v lékárně a koupím si další balení tabletek železa.

A to jsem si předtím gratulovala, jak rychle a obratně jsem se zbavila svého obvodního gynekologa již důchodového stáří, kterému jsem si naivně postěžovala na náhlé stavy úzkosti a prudké výkyvy nálad, které mě například vyhnaly na zběsilý pochod ulicemi deštivého Manhattanu v pyžamu a domácích pantoflích (ne že by si tam toho někdo moc všímal). Jeho nezlomná víra, že hormonální nerovnováha nemá absolutně žádný vliv na psychický stav, mu kupodivu nepomohla to dotáhnout na CSc. nebo DrSc. jako jeho klinickým kolegům, ale mně pomohla se od něj velmi rychle odpoutat a vrhnout se do náruče gynekoložky, jejíž věk dával tušit, že něco z klimakterických slastí si již užila. Nemám to starému praktikovi za zlé, před několika roky se šeredně pomlátil, když se jeho bicykl střetl s pohyblivým objektem poháněným nikoli lidskou silou.

Manželovi poslední dobou často říkám, že má taky přechod, ale myslím, že ani on ani žádný jiný muž, jakkoli chápavý, si nedovede představit, jak takové výživné klimakterium dokáže s ženskou zamávat. Praktická lékařka, zhruba v mém věku, mi předepsala neurol s tím, že má podobné problémy a bere ho taky. Muž mi nakázal, že když na mě sedne amok, mám ho vzbudit nebo mu zavolat, protože moje, doufejme přechodné, projevy ho děsí zřejmě ještě víc než mě. Ani se nedivím, když slyším, že takové pěkné vleklé klimakterické stadium rozbije dlouholeté manželství. Je to nápor pro oba.

Biologické stárnutí vždy bylo a bude obtížnější pro ženy než pro muže, protože je spojeno se ztrátou nejcennější ženské schopnosti – plodnosti, což v některých společnostech činí ženu již nepotřebnou a méněcennou. Snad proto i ženy samotné se většinou zdráhají klimakterium jakkoli rozebírat, protože by tím přiznaly, že dosáhly určitého věku, kdy jsou již neplodné, a tím do jisté míry stigmatizované. Být v přechodu prostě vůbec není cool a psát o něm je taky dost risqué.

V krušných chvílích mi často vytane na mysli Terry, která v New Yorku chodila do stejného keramického kurzu jako já. Udivovala mě zarputilostí, se kterou se snažila zvládnout keramické řemeslo, i když po desetiletí pokusů jí z rukou pořád vycházely nepoužitelné patvary. Z davu newyorských žen vyčuhovala i tím, že si nechala zešedivět vlasy a měla je ostříhané nakrátko. Nevím už, jak na to přišla řeč, ale jednoho dne oblažila osazenstvo dílny překvapivým sdělením:  „Já mám přechod už patnáct let.“

Tenkrát jsem se nezmohla na žádný komentář, i když zvědavost ve mně rozhodně hlodala. Doma jsem o tom dost přemítala a, jsouc ještě pravidelně vyživovaná syntetickými hormony, dospěla jsem k závěru, že chyba musí být v Terry, protože příroda by přece nemohla být tak krutá.

Teď se spíš přikláním k tomu, že příroda klidně může být tak krutá, ale na druhou stranu jsem se možná zase tolik nesekla.

„Podle čínské medicíny trpí žena nepříjemnými symptomy klimakteria tak dlouho, dokud se nesmíří s tím, že stárne,“ říká mi akupunkturistka, kterou jsem vyhledala před necelým rokem, aby zkusila zase nějak poskládat rozložené složky mojí osobnosti bez chemické intervence.

„Ale já jsem smířená! Chci jen klidný a spokojený stáří,“ bráním se implikované možnosti, že zdrojem mých téměř nezvladatelných duševních poryvů by mohlo být něco tak povrchního, jako je marnivost a neochota pohroužit se do stařeckého života. Ne že bych se těšila na dobu, kdy mi ušní lalůčky budou viset na ramena a z chřípí, horního rtu a brady mi budou trčet bodliny porostu rašícího na tvářích nemála důchodkyň v důsledku právě oněch nechvalných hormonálních změn. Ale zároveň velmi často a zálibně přemýšlím o tom, jak znovu vybuduju ztracenou duševní rovnováhu, založím si doma botanickou zahradu a budu se plně věnovat slibně se rozjíždějící kariéře stárnoucí umělkyně, ať vypadám jak vypadám.

Nebudu mít brutální noční můry. Nebudu se bát vyjít na ulici, aby mě nepřejela tramvaj. Nebudu mít dny, kdy se chytám každého stébla jako tonoucí v moři, kdy mám pocit, že moje tělo i duše drží pohromadě jen na jediné nitce a já se rozpadnu na hromadu střepů, nebo prostě náhle padnu k zemi a bude po mně. Nebudu mít chvíle nedefinovatelného děsu ze všech těch nevysvětlitelných pocitů a strachů a depresí, které začaly vyvěrat nevím odkud. A hlavně nechci mít tyhle stavy patnáct let.

Chci být stará. Čím dřív, tím líp.

 

P.S. Případné projevy soustrasti jsou vřele vítány.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama