Zdržím se komentářů, proč originál díla neodmyslitelného od malířova jména, jež patří k jeho nejkvalitnějším výtvorům, se ve světovém muzeu pokoutně schovává za zástěnu. Nicméně pohled na detailně vykreslené přirození mi přirozeně připomněl v Česku používané slovo pro tuto část ženského těla, na které nedávno náš všemi hýčkaný enfant terrible napsal na svém blogu soukromou ódu, jelikož vyslovit či napsat jej veřejně se nesluší, přestože rovněž pojmenovává estonské město, zimbabwský jazyk či senegalskou hudební formaci. A lidi. Což je samozřejmě ve společenské atmosféře výše popsané problém.
Před nějakým časem jsem se podivovala, že moje kanadská kamarádka má neutrální, nečesky znějící příjmení, ač byla zplozena českým otcem a slovenskou matkou, kteří nezávisle na sobě emigrovali do Kanady.
"Rodiče se nechali přejmenovat," uculovala se rozpačitě.
"Hm… a jak se jmenovali?"
"Kunt." Trochu zrudla. Konverzaci jsme vedly anglicky, takže věděla, že budu hned doma.
Kunt totiž v angličtině, kde se píše s c na začátku, znamená přesně totéž co ono zvukomalebné, v češtině podobně znějící slovo pro estonské město, zimbabwský jazyk, senegalskou hudební skupinu… a jistou část ženských reprodukčních orgánů.
Přesnou etymologii neznám, původně snad výraz pochází z latinského cunnus ve významu vulva, který starogermánština převzala jako kunt, a odtud se pak rozšířil do Británie a Skandinávie a dále. Kořen slova je jasně identický, čeština si jen místo t dosadila d (tato přesmyčka je běžná, protože t a d jsou párové souhlásky, neznělá a znělá, stejně jako p a b) a přilepila koncovku ženského rodu -a, neboť tento orgán je skutečně čistě dámský.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že původně to nebylo vyloženě sprosté slovo, ale prostý fyziognomický termín. Možná proto je Kunt mezi českou populací nikoli zcela neobvyklé příjmení. Jen v pražském telefonním seznamu jsem napočítala 14 Kuntů – mužů a 6 Kuntových – žen. Zřejmě nemají ve své rodné zemi se svým jménem žádný problém, protože jeho význam je pro Čechy přece jen poněkud kryptický a nevyvolává okamžité asociace. Ovšem český bratranec oné kamarádky problém měl, protože tehdy pracoval v Praze pro nadnárodní firmu, jejímž pracovním jazykem byla angličtina. Raději následoval příkladu svých kanadských příbuzných a též se nechal přejmenovat.
Na jednu stranu mi připadá hloupé, že by se někdo měl stydět za své příjmení, a tím vlastně utvrzovat povědomí společenské nepatřičnosti jména, do kterého člověk při narození ani nemůže mluvit. Některým typům, například zrovna Courbetovi, by provokativní přízvisko přímo sedělo. Ale upřímně, asi bych s tím trochu zápasila, protože jméno a příjmení jsou jakousi vizitkou, kterou se člověk musí chtě nechtě neustále prokazovat. Když si představím, že bych třeba v Americe podávala lidem ruku se slovy: "Jsem Kunt," určitě bych zpytovala jejich tvář, jestli si v duchu neříkají, to máš recht, holka, anebo – když bych zrovna byla v rozjařené náladě – bych se jejich nepochybně ztuhlým rysům a zřejmě i svému "postižení" hihňala jako puberťák. Ani jedna varianta není příliš lákavá. Lepší je o těchhle věcech přemítat, jen když se dívám na zajímavý obraz. Škoda jen, že nebyl umístěn na více prominentním místě. Původ světa by se neměl tajit.