Pro vědce holdující tomuto ‚národnímu zvyku‘, jak NYT vzpírání půllitrů nazývá (aby ne, když čeští pivní borci sedí na špičce světového žebříčku konzumace piva), to není povzbudivá zpráva. Shrnuto a podtrženo doktorem Grimem, čím víc piva do sebe vědecký pracovník naleje, tím mizernější jsou výsledky jeho bádání. Zejména publikační činnost silně hyne na úbytě. A to nejde o žádné pivní šampiony, neboť účastníci studie nekonzumovali výrazně víc než český průměr půllitříku denně na hlavu. Nejsem přímo vědec, ale živím se hlavou a můžu potvrdit, že když provlhčím večeři jednou zdravotní plzní, už toho pak moc nenapíšu a nepřeložím.
Dokážu si představit, že účinek piva je ještě zhoubnější na ornitology než na překladatele, protože jsem zrovna vzhlédla z okna na duo letících ptáků, a přestože to byly nějaké kačeny pohybující se přímou čarou těžkopádným tempem v pravidelné formaci, skoro se mi z nich zamotala hlava, a to jsem v devět ráno ještě žádný opojný mok nepožila. Jak asi dopadne ornitolog sledující hejno rozverných vlaštovek po několika pivkách?
Dr. Grim zkoumal pivní vliv na vědce dvakrát, v roce 2002 a 2006, přičemž výsledné chmurné statistiky byly v obou případech shodné. Pivo prostě není pro vědce aspirující na světovost to pravé ořechové. Jak však NYT poukazují, autor bohužel nevysvětluje konkrétní souvislost mezi družným popíjením piva ornitology a následnou kvalitou/kvantitou vyprodukovaných vědeckých pojednání. Jisté je, že jako pokusné králíky použil pouze české vědce odkojené chmelovou kulturou, pro první rundu výzkumu 18 jedinců a pro druhou 16 (zhruba, čísla účastníků se v různých zdrojích liší, navíc to údajně byli v obou případech titíž lidé z páně doktorova okolí).
Hm, tak si to ještě jednou zrekapitulujme: Dr. Grim chodil se svými univerzitními kolegy do hospody, kde pozoroval, kolik toho kdo vypije. Po čase zřejmě porovnal publikační výplody pozorovaných subjektů a zjistil, že v závislosti na množství vypitého moku více či méně pokulhávají.
Tento vědecký závěr by se dal i mým ptačím mozkem rozsegmentovat takto: 1. pivní posezy v nálevnách zkracují dobu, po kterou by dotyčný vědec mohl provozovat činnost vedoucí k publikační činnosti; 2. štěpení požitého alkoholu v těle je pro organizmus náročná práce, jež snižuje vědcovu energetickou kapacitu potřebnou k výzkumu a produkuje nepříjemné kocovinové symptomy, které dále podrývají vědcův vědecký zápal; 3. chmel v pivu obsahuje přírodní látku lupulin, která se již od dávných dob používala na neurózy, nespavost, podrážděnost, deprese, špatné trávení a delirium. Logicky tedy ornitolog pravidelně se opájející pivem nejenže spí jako mimino, ale hned tak ho nic nepodráždí a nedeprimuje a neuvede do deliria, a to zřejmě ani absence hmatatelných vědeckých úspěchů.
Trochu mi vrtalo hlavou, proč místo opeřenců začal pan doktor zkoumat hospodské zvyky svých kolegů, až jsem v článku došla k odstavci popisujícím jeho běžnou konzumaci dvanácti i více kousků za večer. Proč pije tolik, když jeho vlastní výzkum potvrdil – dokonce dvakrát – pošetilost takového jednání pro zdárný rozvoj vědecké kariéry? Protože mu prý chutná. No, proč ne. Nakonec si asi dobře spočítal, že se může trochu pobavit na účet těch, kteří vezmou jeho převratné pivně-vědecké objevy vážně, a že studie o holomóckém ptactvu by se do New York Times stěží prodrala.
A possible role of social activity to explain differences in publication output among ecologists
Oikos, Vol. 117, No. 4. (2008), pp. 484-487, by Tomas Grim