Možná to svědčí o mých feministických tendencích, ze kterých jsem byla víc než jednou nařčena, ale tenhle předpotopní zvyk mě přivádí k šílenství. Zrovna nedávno jsme dostali pozvánku na nějakou “americkou” akci v Praze, kde uvnitř stálo “Mr. Ira Rubenstein and Mrs. Lenka Rubenstein” (muž je galantně na prvním místě, budiž, jsem pro rovnoprávnost). Zaradovala jsem se, že archaické ledy se prolomily, ale mou euforii zhatila obálka s typickým “Mr. and Mrs. Ira Rubenstein”, jež způsobila nezdravé vyprýsknutí žluče v mých útrobách.
Bohužel tento zvyk udržují při životě i ženy, například moje tchyně a další americké “příbuzné”, kterým zřejmě připadá normální, že se tak ženy skutečně degradují na jakési anonymní manželské konkubíny, jejichž křestní jméno nikomu nestojí za zmínku. To platí třeba i pro blahopřání k výročí svatby, které adresují – jak jinak – Mr. and Mrs. Ira Rubenstein. Můj rovnocenný podíl na úspěšném zachování a pokračování našeho svazku je tak úplně opominut, což mě pokaždé dost vytočí.
V této souvislosti byl poněkud zvláštní podezřívavý dotaz amerického úředníka při imigračním výslechu, proč jsem si po svatbě přivlastnila manželovo příjmení a neponechala si vlastní. Odvětila jsem popravdě, že už jsem si vlastního přízviska užila dost a změna mi přišla vhod, zvlášť když mi příjmení zděděné po otci nijak zvlášť nepřirostlo k srdci. Za ten opruz s výměnou veškerých dokladů mi to stálo, nicméně jsem nepočítala s tím, že v amerických očích tak ze mě okamžitě vznikne bezejmenný klon manžela!
“Jak by ti bylo, kdyby ti říkali pan Lenka Rubenstein nebo dokonce pan Lenka Rubensteinová?!” stěžuju si manželovi na tu zločinnou ignoranci mojí unikátní osobnosti. Muž se nejdřív vzpírá se nad tímto pro něj naštěstí hypotetickým problémem zamýšlet, ale když nepřestávám dorážet, nakonec uzná, že by mu to přišlo přinejmenším divné. Že by se mu to vlastně vůbec nelíbilo.
Nejvíc mi vrtá hlavou, jak se tento oslovovací systém aplikuje na homosexuální páry, obzvlášť ty legálně sezdané. Pan a pan Josef Homola? Paní a paní Aneta Navrátilová? A podle jakého klíče se určuje “vedoucí” složka páru?
Právě příklad gayů ukazuje, jak nesmyslná je tato tradice v dnešní době. Můžu jen žasnout, že se udržela dodnes právě v Americe, která tak systematicky vymýtila mužskou galantnost, aby se údajně “neponižovalo” ženské pohlaví. Pro mě je naprosto nepochopitelné, že chlap mi v Americe nemůže otevřít dveře, aby mě neurazil, ale instituce mi klidně posílají pozvánky, na kterých figuruju jako anonymní “paní” přivěšená na jméno pána džungle a domácnosti. Něco mi říká, že jestli dostanu další milou pozvánku tohoto druhu za absence výraznějšího uznání mé existence, dám přednost tomu se nedostavit.