Naše stanoviště bylo hned vedle občerstvovací a zdravotnické stanice na 21. míli, takže maratoncům zbývalo do cíle dalších pět mil. Někteří ještě na pohled běželi lehce, ale na většině bylo znát, že mají dost. Vyhlížela jsem Lance Armstronga, kterého jsem viděla loni těsně před koncem jeho prvního maratonu v dost zuboženém stavu, a kolegu z keramické dílny, který se zúčastňuje pravidelně, ale oba mi v tom nepřetržitém proudu uklouzli.
Přišli jsme se dívat kolem jedenácté, kdy se po Páté Avenui trousily zbytky startovního pole postižených závodníků pohybujících se na trojkolkách zvaných handcycles, na kterých se „šlape“ rukama. Start je totiž rozvrstvený mezi jednotlivé kategorie. V osm ráno nastupují postižení běžci, pak vozíčkáři a trojkolkáři. Zhruba kolem půl desáté startují ženy a po další půl hodině vyráží muži.
Nevím, kde ti vozíčkáři berou sílu ujet se svým postižením trasu, kterou bych těžko odpádlovala na vozíku zdravá. Někteří vůbec nevypadají v kondici. Viděla jsme mezi nimi i ženy v silně pokročilém věku. Člověk musí jen obdivovat jejich vnitřní sílu a odhodlání a tleskat jim. Vedle nás stála černoška s píšťalkou, která maratonce neúnavně povzbuzovala a pokřikovala: „Looking good!“
Asi po půl hodině proběhla mezi přihlížejícím davem vlna vzrušení, protože se objevila kolona doprovázející první dvě závodnice, Britku s Etiopankou v těsném závěsu, přičemž britská závodnice to dotáhla do vítězného konce. Šampioni běží obklopeni policejním kordonem, aby je někteří neposlušní diváci a chodci nepřipravili o drahocenné vteřiny. Naproti našemu stanovišti bylo dětské hřiště, takže rodiče s dětmi tam neustále přebíhali přes ulici a pletli se běžcům pod nohy.
Zanedlouho se objevili první mužští závodníci, kteří ženy rychle dotahovali. V čele se pohybovala skupina Keňanů, z nichž jeden závod vyhrál. Potom postupně proud maratonců sílil a slil se do mužsko-ženské masy s občasným opožděným vozíčkářem. Při pohledu na zdánlivě nekoordinovaný styl některých běžců jsem se divila, jak mohli uběhnout takovou dálku. Právě v tom obrovském davu si člověk uvědomí, jak je každý lidský tvor jiný a jinak se pohybuje, od štíhlých mrštných gazel až po skoro neohrabané či buchtovité typy, které přesto prokážou obdivuhodnou vůli a drží krok.
S uplývajícím časem sice proud běžců výrazně neprořídl, ale tempo maratonu se zmírňovalo a sveřepé výrazy vedoucích profíků se měnily v unavené, rezignované, nebo naopak rozverné obličeje spíše amatérských závodníků, jejichž cílem bylo hlavně doběhnout do cíle, dříve či později. Někteří účastníci se vykašlali na čas a běželi v maskách a kostýmech, které jim silně ubíraly na aerodynamičnosti. Nakonec už se někteří ploužili krokem a dokonce si na chvíli zatančili na improvizované pouliční diskotéce, kterou jim jeden harlemský rapper připravil.
Newyorský maraton vede ze Staten Islandu přes Brooklyn a Queens do Manhattanu, potom do Bronxu a zpět na Manhattan, kde končí v Central Parku. Kdo sleduje tu masu lidí zblízka a vidí běžcům do tváře, ví dobře, že je to pěkný nářez. Vítězové to uběhnou za dvě až dvě a půl hodiny, ale pět a víc hodin nejsou nic mimořádného. Já jsem dost sportovně založená, ale vytrvalostní disciplíny nejsou moje forte. Tak dlouhý běh bych těžko zvládla. Přesto se na závod každoročně hlásí nepoměrně víc účastníků, než mohou přijmout, skoro 100 tisíc. 
Myslím, že maratony jako ten newyorský nejsou jen komerčně atraktivní monstrakce, ale velmi inspirativní počiny, které ukazují na sílu vůle i těch slabých a postižených, anebo jen obyčejných lidí. Ukazují sílu lidského společenství nejrůznějších ras a národů. Obdivuju každého, kdo má odvahu se i jen přihlásit, natož běžet.
Dodatek o 8 hodin později: Kolega Michael z keramické dílny, kam se druhý den dostavil se svěží myslí a jen lehce bolavým tělem, doběhl do cíle za 3 hodiny a 37 minut. Před závodem si dal jen kafe a bagel (to bych byla za hodinu v agonii) a během maratonu si občas loknul glukózového nápoje. Po několika letech trénování na maratony je jeho klidový pulz 38 tepů za minutu.