Nejsem zakuklená marxistka, ale dopady ekonomické krize mě jenom utvrzují v tom, že současný systém je poněkud nevhodný, hlavně pro takzvané obyčejné lidi. A evidentně nejsem sama. Podobné názory se ozývají z vyspělých kapitalistických (a demokratických) zemí a z úst renomovaných vědců. Hlas linoucí se z obrazovky patřil Američanovi Richardu Floridovi, univerzitnímu profesorovi a autorovi knižního hitu Creative Class. Na téže konferenci Václav Havel několik hodin před Floridou Marxe kritizoval – jistě oprávněně – za to, že materiální či ekonomické základně přikládal nepříhodně velký význam, zatímco existenci právní a duchovní nadstavby sice připouštěl, ale víceméně ji coby nezávislou entitu neuznával.
Při vzpomínce na marxistickou nauku na socialistických školách se mi rozhodně neorosí oči dojetím, ale je pravda, že o morální vyspělosti kapitalistického systému per se jsem měla pochybnosti i dávno poté, co jsem se vymanila z vlivu komunistické propagandy. A teď, po dvaceti kapitalistických letech, se mi dostává zadostiučinění, že moje úvahy o neblahém a hlavně zcela neudržitelném vývoji tohoto politického a společenského uspořádání nejsou tak ojedinělé a zcestné. Navíc se mi vůbec nezdá, že „materialismus“ byl jen Marxovou specialitou. Vždyť hromadění materiálních statků a nekontrolovatelná materiální spotřeba jsou inherentními rysy současného kapitalismu.
Vlastně jde o totéž a vůbec ne o Marxe. Právě proto se Havel i Florida sešli na stejném místě, navzdory možným ideologickým rozdílům a osobním zkušenostem, aby poukázali na opomíjení kulturních hodnot a duchovního rozměru. Aby kritizovali nesmyslné upřednostňování utilitárního byznysu za každou cenu, i když ničí životní prostředí a plodí výsledky pochybné estetické kvality, například nepochopitelné a odpudivé satelity s megaobchody a skladišti vypučivší na předměstích metropolí, o kterých mluvil Václav Havel.
Uprostřed současné krize mnoho ekonomů a různých teoretiků nabádá k přehození výhybky směrem k zapojení kreativity do ekonomických procesů. Florida dokonce nazývá kreativitu hybnou silou hospodářství, zatímco technologie je podle něj pouhou podkategorií kreativity. Když se nad tím člověk zamyslí, něco na tom určitě je.
Mně se tyhle myšlenky hodně líbí, hlavně důraz na to, že kultura neznamená pouhý ostrůvek zábavy nebo rozptýlení v moři komerce, jak se dnes na ni často pohlíží, ale je základem lidského bytí, ze kterého se odvíjejí veškeré další aspekty naší existence. A právě z reformy koncepce kultury je třeba vycházet při řešení dnešní krize, která není jen krizí hospodářství, ale možná primárně krizí lidství a rozhodně krizí planety zamořené toxickými zplodinami vyprodukovanými lidskou rasou.
Žijeme v bizarní době fiktivního a subjektivního blahobytu, kdy si všechno pořizujeme na dluh, kdy polovina věcí, které nosíme a užíváme, je vyrobena z ropy, která umocňuje globální krize a konflikty, kdy denně jíme potravu vypěstovanou pomocí jedů. Přesto miliardy lidí hladoví, obyčejná voda se stává čím dál vzácnější a dražší komoditou a 70% světové populace nemá elektřinu. Permafrost na Sibiři taje šestkrát rychleji, než vědci odhadovali před pouhým rokem, a pokud teplota na planetě stoupne o 2-3 ˚C, což je nyní spíše optimistický scénář, údajně vyhyne 70% fauny.
Asi jsem jedna z mála lidí, která ve finanční krizi vidí pozitivní nástroj ke zvrácení tohoto vývoje, i když jsem byla mezi prvními, které osobně citelně zasáhla. Vlastně se nejvíc děsím toho, že krize pomine a všechno se vrátí do starých kolejí, jako by se nic nestalo. Do kolejí vedoucích k destrukci, s vidinou permanentního růstu bez ohledu na to, jestli je takový rozvoj udržitelný, jestli kvantita neumořuje kvalitu, jestli filozofie „okamžitého uspokojení“ není škodlivější než snaha o vytvoření nového systému „sociální demokracie“. Bohužel, solidarita se v našich krajích považuje za přežitý socialistický výdobytek, ale bez solidarity a spolupráce a lepšího systému distribuce, bez kreativního myšlení a vzdělání je cesta k povznesení lidské rasy nad materiální a konzumní dimenze zřejmě jen chiméra.