Dodávám, že nepříjemně drahý skanzen, do kterého si můžeme dovolit jezdit na dovolenou jenom proto, že Ira před nějakými třiceti lety zakoupil v jednom z nantucketských domů – spolu s víc než stovkou dalších lidí – vlastnický mikropodíl.
Nantucket (v řeči indiánských praobyvatel „vzdálený ostrov“) leží v Atlantickém oceánu asi 50 kilometrů na jih od státu Massachusetts. Původně ho obývali domorodí indiáni, což ovšem Angličanům, kteří ho počátkem 17. století objevili, vůbec nebránilo ho prodat devíti britským kupcům za třicet liber a dva klobouky. V roce 1764 z původních tří tisícovek domorodců nezbyly už ani dvě stovky; údajně je vymýtily nemoce. Není třeba zmiňovat, že dnes na ostrově těžko vystopovat indiánskou nohu, ba ani o jakoukoli jinou rasu než bledou tvář tam člověk víceméně nezakopne. Místní knihovna – a kromě ní nic jiného – z domorodé kultury pranic nepřipomíná.
Během první poloviny 19. století se Nantucket vyšvihl na všeobecně uznávané velrybářské hlavní město světa. Jeho obyvatelé, to jest hlavně úspěšně rozmnožení britští kupci a další běloši, kterým v té době už indiáni nestáli v cestě komerčního rozvoje, vlastnili 88 velrybářských lodí, což vychází skoro na stovku lidí na jednu loď. Lovily se hlavně sperm whales neboli sperma(tické) velryby, což se do češtiny pro jistotu překládá jako vorvani. Ti mají charakteristickou hranatou hlavu, ve které je fůra prostoru na ukládání vorvaního loje (tzv. spermacet, mléčně bílá voskovitá substance, která byla zprvu mylně považována za sperma), což byla jejich smůla, jelikož se velmi hodil na výrobu svíček a jiných produktů. Vorvani se stali symbolem Nantucketu a lze je vidět téměř všude a na všem.
Právě kvůli velrybářům se domy stavěly s takzvanými vdovskými vyhlídkami (widow’s walks) na střechách, odkud manželky a snoubenky a milenky vyhlížely lodě vracející se z velrybářských výprav. Protože jedna taková výprava trvala i několik let, docela se nachodily a navyhlížely. Často marně, jak název pozorovatelny naznačuje.
Domy jsou výhradně dřevěné – převážně šindelové – a stavět jiné je od 50. let 20. století zakázáno, aby se zachoval původní ráz osady. Po velkém požáru v polovině 19. století a postupném úpadku velrybářského byznysu se ostrov dlouho zmítal v hospodářské depresi, takže nikdo neměl peníze na stavbu moderních domů a dodnes tam skoro žádné nenajdete; 800 stávajících budov bylo postaveno před Občanskou válkou.
Hodně domů má jméno.
Někdy i dost záhadné. Je nejvyšší čas na co?
Většina ulic a chodníků ve středu města je dodnes dlážděných. Asfaltky vedou jen ke vzdálenějším koncům ostrova. Do roku 1918 nesměly v Nantucketu jezdit auta, ale dnes, kdy je klíčovým průmyslem turistika, jsou hlavně v letní sezoně, během níž se obyvatelstvo ostrova nafoukne na víc než 50 tisíc, úzké uličky zacpané obřími tanky (SUV), protože jezdit osobním autem normálních rozměrů se tu jaksi nenosí.
Díkybohu je 36% půdy chráněno a nesmí se na ní stavět, jinak by na ostrově moc přírody nezbylo, přestože výstavba takového šindelového domečku stojí majlant, i proto, že všechno se na Nantucket musí dovážet z pevniny. Nemálo majitelů v rámci oprav budovy podsklepuje, přičemž se celá konstrukce prostě nadzvedne.
Ze stejných ostrovních důvodů stojí nákup v místní samoobsluze o třetinu až polovinu víc než třeba v New Yorku. Jinými slovy, na ostrově může bydlet jenom ten, kdo na to má. Paradoxně je většina těch nejvýstavnějších domů přes zimu neobydlená, protože jejich movití vlastníci je používají jako letní byt a v zimě se ráchají v Karibiku a jiných teplejších lokacích. Své jachty buď vezmou s sebou, nebo je zazimují v nantucketském přístavu za nemalý peníz.
Jachty pomáhají střežit pěkně vypasení nantucketští racci, protože díky blízkosti Golfského proudu oceán kolem ostrova skoro nikdy nezamrzne, a tak mají dostatek potravy celou zimu.
Mola přístavu a přilehlé prostory jsou plné skořápek škleblí, které racci pouštějí z výšky na zem a poté vyklovou výživný obsah. S úklidem toho svinčíku se neobtěžují.
Na žádném ostrově nemůžou chybět majáky. Nantucket jich má několik a jejich houkání v hojně se vyskytující mlze je mnohem příjemnější než ječící sirény ve městě.
Lodě rovněž na řádném ostrově nemůžou chybět. Místní policie má taky jednu v záloze.
V zimě plavidla parkují i na místech, kde by je člověk nečekal.
Kvakery, kteří na ostrově hledali útočiště před náboženskými restrikcemi v domovské zemi, jsem si nechala na konec. Tato malá křesťanská frakce údajně získala své jméno od slova quake, což znamená chvět se – alespoň tak nám to vysvětloval farář v nantucketském kostele. Proč se klepali, nám ovšem neprozradil. Zřejmě hrůzou, že v posmrtném životě budou pykat za své pohrdání církevní hierarchií a přesvědčení, že boha lze uctívat přímo bez prostředníka, a to nejlépe skromností, poctivostí a běžnými každodenními činnostmi, nikoli líbáním zlatého prstenu na tlusté pracce nějakého božího posluhovače.
Možná proto někteří volili poněkud vágní označení hrobů, aby do nich třeba neudeřil blesk boží….
Do hrobu si lze pro útěchu vzít jeden z ostrovních suvenýrů.
