„Moc,“ odpoví srbský číšník dobrou češtinou, ve které se mísí naděje, že se bezdomovce hned hladce zbaví, s nezakrývanou nechutí se jím vůbec zabývat a pocitem odpovědnosti vůči hostům, od kterých musí tohle individuum co nejrychleji odehnat, aby mu nezmařilo byznys v lukrativní čtvrti.
„Kolik?“ naléhá chlapík s náznakem ovíněného úsměvu, jako by se chtěl jen nezávazně pobavit. Ale v očích moc humoru nemá.
„Devadesát,“ přemůže se číšník, zápasící o zachování dekora, aspoň naoko.
„Jé!“ Muž skoro poposkočí úlekem. V tom okamžiku vyrazí z restaurace další člen personálu, aby pomohl zneškodnit živla.
Kurňa, furt si na to nemůžu zvyknout. Začnu se hrabat v tašce. Před chvílí jsem si tu polívku objednala, protože jsem měla hlad a protože mě potěšilo, že i za ty peníze jí říkají rajčatová, ne tomatová.
Jedním okem zaregistruju nějaký divný pohyby a malý, skoro diskrétní rozruch. Když vzhlédnu, bezdomovec je už dobrých deset metrů od zahrádky.
Najednou nemůžu dělat vůbec nic. Sedím na židli jako přikovaná. Irův hlas se vytratí na perferii vnímání a malebná malostranská ulička se roztaví do šedobílý plochy.
„Co je?“ dolehne ke mně Irův hlas.
„Promiň, jsem trochu rozčilená.“
Pod nátlakem popíšu detaily předchozí scény.
„Kde je?“
Máchnu rukou směrem, kterým bezdomovce odehnali.
„Jak se řekne soup?“
„Polívka.“
Vstane a jde vytýčeným směrem. Trochu se uklidním a čekám na jídlo. Hlady se mi už trochu třesou ruce.
Za chvíli je zpátky. „Dal jsem mu stovku a řek jsem, že je to od manželky.“ Manželku Ira umí česky.
Polívka je dobrá a hutná. Na večeři stačí. Ještě že tak, přišla mě na dvě stovky. Ale vlastně je mi to fuk.
Uprostřed jídla si ještě vyslechnu přednášku, že když chci něco udělat, mám to udělat hned. Pro příště. Slíbím, že se o to pokusím.
Za půl hodinky se bezdomovec ubírá procházkovým krokem zpátky. V ruce nese tašku, evidentně jde z nákupu. Skrz růžový igelit vidím dvě položky zabalený v papíru, jeden obří kedlub a pochopitelně další krabičák.
Nevím proč, ale ten pohled mě uspokojí. Připadá mi to tak v pořádku.
Aspoň na chvíli.
Jinak moc nevím, co s tím mám dělat.
Možná proto ještě někdy píšu.