Já, bezejmenná, která na chvíli vstoupím do tohoto textu, se ale o politiku ani o náboženství nezajímám. Ještě ne. Mám jiné starosti. Třicet mi bylo už dávno a žiju sama na bezútěšné periferii velkoměsta. Ubíjející práce u výrobního pásu v továrně mě sotva uživí a zrovna nevím, jak dám dohromady peníze na nájem.
Až jednou…
Až jednou, když se po odpolední směně ve fabrice unaveně vleču od autobusové zastávky temným předměstským parčíkem, na mě z nepříliš husté houštiny skočí chlapík a znásilní mě. Ve tmě mu nevidím do tváře a neměla bych sílu se bránit, ani kdyby mi nedal nůž na krk. Na policejní stanici, kam se roztřeseně dopotácím, se mnou neochotně sepíšou protokol. Tím to pro ně končí. Další měsíc mě budí noční můry, které mi se zběsilou pravidelností přehrávají různé verze toho potupného incidentu.
Ta nejhorší noční můra se však nerozplyne v šedavém městském rozbřesku, ale odehraje se za bílého dne, když zjistím, že násilníkovo odporné sémě zaklíčilo v mých vnitřnostech. Z toho zjištění zcepením ještě větší hrůzou, než když jsem ležela přišpendlená na blátivé pěšině, zatímco útočník se do mě bolestivě vkliňoval a jeho smradlavý dech mi obracel žaludek. Tenkrát jsem myslela, že nebudu mít sílu vstát, teď mám pocit, že nemám sílu žít.
Ten výrůstek ve mně je jako nádor, děsivý a dusivý, který se sebe potřebuju dostat pryč za každou cenu. Ale ti vůdci – většina z nich jsou muži – kteří tak pevně vzali do ruky a s nemilosrdnou neúprosností uplatňují rozhodnutí svého Boha, jehož existenci nikdy nikdo nedokázal, mi to nedovolí. Tvrdí, že tento Bůh určil, že každý život, i ten, jenž vzešel z nejnižších pohnutek a pudů a z nejhnusnější lidské zkušenosti, je posvátný a nedotknutelný.
* * *
Tento scénář aktu znásilnění, který jsem nikdy nezažila, ale skoro každý jej v nějaké formě slyšel nebo viděl, se může stát realitou pro ženy i muže, ale jenom ženské tělo dokáže tuto krutou událost proměnit v nově vzniklou existenci. Pro mě je takový osud přímo krystalizací lidského ponížení. A nemůžu pochopit, že jsou lidé, kteří vytvoří zákony zakazující obětem tohoto ponížení očistit alespoň svoje tělo od jeho důsledků, od břemene, který na ně vložil člověk, jehož často vůbec neznají a nikdy předtím ho neviděly. A už nikdy neuvidí. Protože duše se zřejmě očistit nedá už nikdy.
V uplynulých týdnech celý svět poznal, že problémy Spojených států jsou globálními problémy. I když ne celá současná finanční krize vznikla v Americe, je nepochybné, že co se děje tam, má zásadní vliv na dění na všech kontinentech. Proto sleduji prezidentskou volební kampaň v USA s větším napětím, než jsem sledovala krajské volby v ČR. Topolánkovo fiasko stěží zatřese burzovními trhy či právy a povinnostmi občanů, ale příští prezident USA bude mít obrovský význam pro směr, kterým se naše zeměkoule bude valit.
John McCain i Sarah Palinová jsou odpůrci umělého přerušení těhotenství. Nechce se mi věřit, že kdyby se tento tandem dostal k moci, situace nechtěně těhotných žen by se nezhoršila. Nejen že by časem mohly mít problém podstoupit potrat, pakliže se k tomu rozhodnou, ale tento zákrok by mohl být upírán i těm, které se stanou obětí násilníka. A protože nemálo lidí hledí na Ameriku s obdivem a touhou kopírovat její konání, tento neblahý trend škrtící základní lidská práva a stavějící nepochopitelná a někdy i nesmyslná – či smyšlená? – boží rozhodnutí nad ústavu (ač bohužel není výsadou pouze Ameriky) by se mohl snadno rozšířit i do dosud tolerantnějších krajin.
Osobně velmi souzním s jakýmsi vyšším mravním principem, který by měl vést kroky, jež učiníme. Nemám nic proti tomu říkat tomuto principu Bůh, jestliže mi ponechává svobodu rozhodovat o vlastním životě a nemanipuluje životy druhých. V zrcadle vlastního morálního kodexu bychom potom měli poměřovat politiky, které si zvolíme, aby nám vládli.
Neznám ženu, která by se odhodlala k přerušení těhotenství s lehkou myslí. Neznám ženu, kterou by před tímto zákrokem nepronásledovaly pochybnosti a která po něm netrpěla výčitkami a netížil ji pocit viny, i když ho třeba musela podstoupit ze zdravotních důvodů. Neznám ženu, která zažila trauma interrupce a přitom se po straně zlomyslně pochechtávala, jak mazaně obalamutila legislativce nebo zdravotní pojišťovnu – anebo onoho Boha, který údajně takové počínání zakazuje.
Nedovolme politikům v demokratické zemi upírat občanům jejich lidská práva a legalizovat degradaci svobodných lidských bytostí. Zejména ne těm politikům, kteří kážou vodu a pijí víno. Jinými slovy těm, kteří kážou o morálních a božích přikázáních, aby se pak za našimi zády – a někdy i před našima očima – paktovali s pochybnými charaktery ze světa mafie či podsvětí nebo s jestřáby, kteří myslí jen na vlastní moc a obohacení.