Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Jsem levičák

Můj muž si každé ráno neekologicky dopřává půlhodinovou sprchu, neboť právě ve sprše prý na něj dorážejí nejkvalitnější myšlenky a nápady. Já sprchové seance spíš držím zkrátka, ale včera jsem taky měla dojem, že místo proudu vody mi kolem hlavy bzuní různé články RB z poslední doby. A přestože jsem nikdy neměla potřebu umisťovat nálepky na názory svoje či jiných, náhle jsem cítila, že se vůči všem těm antikomunistickým, antisocialistickým, antilevicovým, antiekologickým, antiintegračním, libertariánským, anarchokapitalistickým a bůhvíjakým ještě pozicím musím nějak vymezit. A nejraději hned své závěry vytroubit do světa.

Byly doby nepříliš dávné, kdy jsem všeobecně nesnášela levou stranu, protože co bylo levé, se mi asociovalo se špatným. Když jsem si měla vybrat z levé nebo pravé ruky, vždy jsem sáhla po pravé. Velmi nerada jsem zatáčela doleva. Ničím levým jsem se nechtěla špinit. Ale teď, skoro 19 let po smrti socialismu coby státního zřízení, začínám brát „levost“ na milost a dokonce v ní nacházet zalíbení. Mám-li být upřímná, vlastně nevím úplně přesně, co být levičákem obnáší, ale pakliže pravice reprezentuje čistý trh bez „socialistických“ prvků (t.j. celonárodních, vládou dotovaných systémů zdravotní a sociální péče apod.) a bez ohledů k životnímu prostředí a přírodě, stojím na druhém pólu. A těší mě to.

Jsem proti prosazování jakékoli vládní formy komunismu a přišlo by mi hodně vhod, kdyby byl komunismus i nacismus postaven zcela mimo zákon na celém světě. Snažím se chápat lidi, kteří pod komunistickou vládou skutečně trpěli. Měla jsem štěstí, že když československý socialismus doklepal, byla jsem dost mladá a měla jsem ještě dost šancí zkusit věci, o jakých se mi v bývalém zřízení ani nesnilo. A hlavně možnost si žít po svém. Ale potkala jsem lidi, kteří po revoluci házeli mladým lidem klacky pod nohy z hořkosti nad tím, že oni toho ve svém věku už moc svobodně nenapodnikají. A i když moje drobné srážky se stranickými vůdci nebyly nikterak pozoruhodné, moc mě netěšilo, že socialistický režim vymodeloval z otce frustrovaného maloměstského pedanta tajně oplakávajícího nemalé ambice zadušené v zárodku stranickými uličními výbory, zatímco matka po dramatickém vyšetřování v 50. letech, o kterém se vždy zmiňovala oklikou velmi vágními narážkami, strávila příští půlstoletí v důvěrném vztahu se sedativy.

Avšak navzdory nepříjemné historické i osobní zkušenosti zůstává faktem, že nemalá část lidstva kdysi toužila po spravedlivějším a humánnějším řádu, než byl kapitalismus, a bojovala za něj. Nezdařilo se. Současný západní systém se jistě nadále vyvíjí, ale je pronikavě lepší, spravedlivější, humánnější, šetrnější k lidským i přírodním zdrojům, než byl před komunistickým experimentem? Ráda bych věřila, že ano, ale pádné důkazy nevidím.

Reklama

Proto moc nechápu lidi, kteří obviňují jakékoli „levé“ tendence z tíhnutí ke komunismu. Dokonce i snahu o zpomalení devastace planety industrializací, bezohledným chováním korporací i egoismem individuí takoví lidé nazývají zelený radikalismus, ovšemže levý, protože podrývá posvátný kapitalistický trh. Nejenže to nechápu, ale považuji taková stanoviska za zcestná a nesmyslná. Nemyslím, že komunismus má v našich luzích i jen nepatrnou šanci na oživení ve formě, v jaké se praktikoval. A nic jiného zatím nikdo nevymyslel a asi hned tak nevymyslí. To však neznamená, že stávající systém, byť více či méně demokratický, by nesnesl vylepšení.

Jako mnoho jiných mě to táhlo do Ameriky. Hledala jsem tam inspiraci, prostor, volnost, rozmach… Něco z toho jsem našla, ale postupem času jsem nacházela více a více dysfunkčností, jež jsem v oné idealizované Mekce svobody a demokracie vůbec nečekala. Ani trochu se mi to nelíbilo. Je příjemné a konejšivé žít s vírou, že něco funguje tak, jak jsme si to představovali a jak nám to bylo chytře a svůdně sugerováno.

Jakkoli se to mnohým nedobře poslouchá a čte, za léta pohybu mezi Evropou a Severní Amerikou je moje zjištění takové, že je-li člověk ponechán jen trhu a sám sobě, moc to nezvládá. A tak v USA se tržní zdravotní systém zvrhl v naprostou katastrofu, o které už se mluví všude, nejen v levičáckém plátku New York Times. Děti nemají pojištění. Rodičky platí za porod v nemocnicích tisíce dolarů. Američané se čím dál rychleji zabíjejí jídlem, které se stalo národní obsesí, a to velmi příhodnou, protože při non-stop požívání potravy se zabaví a do ničeho nemluví. Sedm milionů obyvatel USA je negramotných a skoro 30 milionů nedokáže souvisle přečíst jednu větu, což souvisí zejména s chudobou. Jeden ze sta dospělých Američanů je ve vězení, která praskají ve švech. Obyvatelstvo vlastní neuvěřitelné množství zbraní a každou chvíli je někdo použije dost zběsilým způsobem. Zároveň se –náctileté děti odsuzují na doživotí nebo dokonce na smrt, jako by se tím něco řešilo. V ulicích New Yorku, jednoho z nejbohatších měst světa s horentními nájmy, se potulují hordy bezdomovců. Infrastruktura se rozpadá, protože se neinvestuje do její údržby a obnovy. Ve zpuchřelém metru i v lidských příbytcích běhají krysy a myši jako o závod, z umyvadel a dřezů v bytech vylézají třícentimetroví brouci jako hmyzí mutanti ve sci-fi filmech a město je zavalené odpadky. Je tohle ten opěvovaný blahodárný – a samořídící – vliv trhu na život společnosti?

Každá země a každá společnost má své problémy, ale zatímco trh prospívá jen některým, vlády by podle mého názoru měly při působení trhu spoluúčinkovat, aby aspoň trochu slušně přežili ti, kterým trh nejen neprospívá, ale které přímo drtí. A těch je hodně. Moje představy se mohou zdát naivní nebo dokonce utopické, ale to mi nebrání v tom je zveřejnit.

Chci žít v demokracii a chci mluvit do toho, co vláda dělá. A budu. Když se rozhodovalo o dalším českém prezidentovi, zoufala jsem si, že nemůžu volit. Záleží mi na tom, jak se mluví o hlavě naší země. Vadí mi, když mi manžel přinese článek z amerického tisku s titulkem Euroskeptický prezident znovuzvolen, kde je staronový český prezident charakterizován jako pravicový konzervativec, oponent klimatických změn a zuřivý euroskeptik. Nic víc. A to zrovna v době, kdy ČR čeká půlroční předsednictví EU. Nechci mít s takovým člověkem nic společného a cítím jako křivdu, že byl zvolen bez mé účasti.

Jestliže ale chci mluvit do toho, co dělá vláda, pochopitelně se nemůžu divit, když se vláda bude pokoušet mluvit do života mně. Což mi nejen nevadí, ale přeju si to. Chci totiž se svou vládou interakci. Klidně se s ní budu prát, když mi její zásahy nebudou po chuti, ale na druhou stranu od ní budu očekávat, že nezůstane apatická k problémům mým a celé společnosti. Že bude podporovat mou samostatnost a zodpovědnost a vymáhat ze mě daně, ale zároveň za moje daně – možná vyšší, než se platí v USA – zajistí, že se pode mnou nepropadne most a nevybouchne parovod. A že mě v případě potřeby bude chránit, i před těmi krysami. Nevolím proto, aby si mě nikdo nevšímal. Kdybych chtěla žít s hlodavci a jezdit s nimi metrem, budu podporovat krysí ministry.