Už jsem si zvykla na varování, že horké nápoje musím usrkávat pomalu, abych si nespálila hubu. Ale pokud hodnota IQ některých jedinců je na takové úrovni, že nejsou schopni jednoduché dedukce, že taška se nosí za obě ucha, obávám se, že jim nestačí ani na to, aby se naučili číst.
# # #
Byznys musí vzkvétat navzdory nesmyslným instrukcím i přírodním živlům. Nedávno na náš americký ostrov mířil hurikán, a tak se bednily výkladní stříně a čekalo se, až bouře uhodí. Trajekty na pevninu přestaly jezdit a letadla přestala létat, takže od jistého okamžiku únik na pevninu nepřicházel v úvahu. Ovšem čekání na pohromu si zajisté lze zpestřit nákupem…
…či svačinkou – najezte se teď, než bude pozdě!
…nebo posilujícím nápojem.
Nakonec to hurikán vzal obloukem a prohvízdl v asi 30-mílové vzdálenosti od nás. Trochu mě to otrávilo, protože tuším, že do naší české vesnice hurikán nezalétne.
# # #
Do mých v obvyklé míře fantasmagorických snů pronikne nějaké divné pípání. Jsou čtyři ráno. Uvědomím si, že pípání má něco společného s požárním alarmem, a zmocní se mě lehká panika.
Vylezu z postelu a čmuchám. Čmuch mám ještě i v klimakterickém věku velmi dobře zachovalý, ale přesto nevyčmuchám dočista nic. Pípání vychází z krabice centrálního alarmu na chodbě. Vím, že nehlásí požár, protože to je řev, který se nedá dlouho vydržet. Zjistili jsme to na jaře, když jsme začali pálit v krbu nějaké divné dříví, ze kterého se vyvalily mraky černého dýmu. Za pět minut byli na místě statní američtí hasiči, protože centrální alarm můžou vypnout jedině oni.
Do toho občas houkne a zasvítí výstražně červeným světlem alarm na stropě našeho příbytku. To už mě nebaví a vzbudím manžela, který zjistí, že nejde proud a alarmy hlásí, že jsou bez šťávy.
Snažíme se manipulovat aspoň stropním alarmem v obýváku, abychom mohli spát. Výsledkem je, že podivně chladný, až znuděný ženský hlas, do té doby tiše odpočívající v kulaté krabičce, se probudí k životu a začne dokola opakovat, že hoří a že máme vypadnout.
Ilustrační foto
Vyjdeme ven do noci a užasneme. Uprostřed jedné z hlavních ulic, kterou na rozdíl od našeho domu výpadek proudu nepostihl, si v jasném světle pouličních lamp vykračuje srnka a v závěsu za ní její potomek. Než jsme se vzájemně s manželem ujistili, že to není halucinace ani pes baskervillský, zvířata zahnula na náměstí.
Srnku na ulici jsem nestihla vyfotit. Tahle je z venkovní umělecké instalace Storm King ve státě New York.
Na vypnutí energeticky deprivovaných alarmů jsme museli zavolat posilu.
# # #
Nějaký vrchní lodník v bílé košili s epoletami míří ráznými kroky k našemu stolu a zavrtá zkoumavý zrak do manžela. „Pane, nevylil jste zrovna nějakou tekutinu do ventilace?“ „Určitě ne.“ „Jste si jistý?“ „Jó.“
To není dialog z blbé telenovely.
Irův rádoby bodrý smích zní falešně i mému uchu. „Tímhle trajektem se plavím už třicet let, něco takovýho by mě ani nenapadlo,“ ujišťuje vrchního lodníka, jenž se s jistým úsilím snaží ignorovat otevřené láhve piva na stole, které jsme nelegálně vnesli na loď. Po chvíli se beze slova otočí a odkráčí.
Tato konverzace se odehrála poté, co jsem se před zraky kajuty plné prudérních amerických pasažérů massachusettského trajektu pokoušela otevřít dvě láhve piva o zámek dveří, které se jako jediné na lodi pro tento osvědčený český trik hodily. U baru nám pivo otevřít odmítli, protože prodávali jen plechovky amerických patoků a vlastní alkohol se na loď nosit nesmí.
Zátku Irova oblíbeného jamajského piva Red Stripe jsem tímto způsobem nakonec odstranila, i když část piva skončila na podlaze, ale moje importovaná plzeň s uzším hrdlem, které nešlo v otvoru zámku zapříčit, všem mým pokusům odolávala. Ira jen přihlížel a částečně mě kryl svým tělem, protože náš český trik dosud nezvládl. Nakonec jsem se rozhodla, že popíjení zakázaného moku radši oželím.
S tím se ovšem Ira nechtěl smířit, protože si celé manželství zcestně myslí, že mi puká srdce žalem, když on může konzumovat a já ne. A tak když jsem se usadila zpátky ke stolu, chňapl mou láhev Pilsner Urquell a zmizel. Trvalo dobrých deset minut, než se s ní vrátil. Otevřenou. Za další dvě minuty se dostavil vrchní lodník se svou bizarní otázkou.
Byla jsem odhodlaná „nechat psy spát“, jak říkají Američani, ale nakonec zvědavost zvítězila, ač jí to trvalo téměř 24 hodin.
„A jaks teda otevřel tu láhev?“ zeptám se až druhý den v autě cestou na pohřeb své oblíbené tchyně, která byla aspoň tak hodná, že počkala se skonem do svých 92 let, abych si jí trochu užila.
„O mřížku ventilace.“