Tím míním neholenýma. Už jsem na hodině jógy v Brooklynu, kde žije početná lesbická komunita tíhnoucí k návratu k přírodě a přirozenosti, narazila na nevyholená podpaží, ale že bych v USA někdy potkala neoholené nohy na veřejných místech, jsem si nedokázala představit ani ve snu.
Jejich nositelka byla mladá černošská žena, která s dcerkou předškolního věku kráčela po naší hlavní harlemské třídě na metro. Zjevně nepatřila k horním nevím kolika tisícům, ale žádná santusačka to taky nebyla. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, v duchu jsem jí na prsa připnula metál za odvahu. Se závistí, že já jsem ji v sobě zatím nenašla.
S nostalgií vzpomínám na dobu, kdy všechny ženské vychované za železnou oponou včetně mě vesele pobíhaly po ulicích plně ochlupené, snad s výjimkou úzkého kruhu hereček, modelek a kurtizán tehdejších papalášů. Do těch vrstev jsem ovšem nedosáhla ani náhodou. Navíc mě taková blbost jako zbavovat se přirozeného porostu vůbec nenapadla.
Na chlupaté nohy byl hezký pohled. Pod socialistickými punčocháči, které tehdy vydržely i několik měsíců nošení bez tekoucích ok, tvořil nožní porost různě uspořádané stromečky a jiné vzorce. Čím hustší chlupy, tím zajímavější obrazce.
S vyholováním podpaží se skoro žádná žena také neobtěžovala. My jsme byli velice pokroková rodina (patřili jsme na našem maloměstě mezi první, co si opatřili automatickou pračku za tenkrát nehoráznou cenu šesti tisíc) – možná proto si moje maminka pokrokově podpažní porost v letní sezoně zastřihávala, aby se jí nedral ze šatů bez rukávů moc divoce. Když jsem už měla co zastřihávat, začala jsem se po ní opičit, ale na holení a vytrhávání a voskování jsem ani nepomyslela. Byla to doba chlupaté blaženosti.
Z téhle idyly jsem ovšem byla brutálně vytržena v roce 1987, kdy se můj otec zcela z vlastní iniciativy rozhodl, že pro změnu zasáhne do mého života pozitivně, a nějakými záhadnými kanály, na které jsem se radši nikdy neptala, se mu i coby nestraníkovi podařilo mi opatřit devizový příslib na týdenní výlet na Západ.
Původně jsem měla jet navštívit rodinné známé v Anglii, ale na poslední chvíli jsem před Londýn vmáčkla třídenní pobyt v Paříži, kde mě kamarádi kamaráda emigranta téměř čtyřiadvacet hodin denně vozili na motorkách stopadesátikilometrovou rychlostí, takže na zkoumání hladkosti nohou Pařížanek rozhodně nebyl čas. Jediné, co se mi tehdy honilo hlavou, bylo přání, abych zpátky nejela v zinkové rakvi.
Londýn mi po pařížské ztřeštěnosti zprvu připadal usedlý a nudný, ale záhy nastalo oživení v podobě na tehdejší dobu pro Británii nevídaných veder přes třicet stupňů Celsia, která se v Česku označují jako tropická. Vytáhla jsem jedinou letní sukni a naboso vyrazila do ulic.
Jak si tak stojím ve vagonu metra, najednou zjistím, že oči převážné většiny cestujících jsou přilepené na moje socialisticky chundelatá lýtka. Následný průzkum místních zvyklostí mi potvrdil, že chundelatost se západním směrem od společenství přátel Sovětského svazu nenosí.
Byla to těžká rána, která mi zbytek pobytu na kapitalistické půdě lehce ztrpčila, protože mi zjevila nemilou pravdu, že předstírat příslušnost k našim vyspělejším západním sousedům nemůžu ani náhodou, kromě jiného i vzhledem ke své povážlivé zaostalosti v oblasti chlupatých trendů. Moje do té doby vzájemně prospěšná a šťastná symbióza s tělesným porostem byla navždy zdemolována.
Po návratu jsem se se svým traumatem svěřila tehdejšímu příteli, který mi zanedlouho obstaral holicí strojek kapitalistické provenience, jenž chlupy na nohou sadisticky vytrhával. Proti dnešním mašinkám hučel jako kombajn a procedura byla mnohem bolestivější, ale já jsem ze solidarity s nově objeveným západním světem byla odhodlaná trpět. Naivně jsem si myslela, že tak projevím svou pokrokovost a podporu globálnímu tržnímu hospodářství neplánovanému do pětiletek.
Sametová revoluce tak už pro mě v oblasti odchlupování nepřinesla mnoho nového. Jenom Opilku časem nahradil Veet, a když po nějakých deseti letech věrné služby můj první holicí kombajn zahynul, pořídila jsem si zbrusu nový Philips a zjistila, že technologie mezitím poskočila mílovými kroky.
V USA ovšem bylo takový šikovný strojek skoro nemožné sehnat. Kvůli rozdílné voltáži nelze evropský použít a různé adaptéry většinou moc nefungují. Skoro všechny americké ženy používají metodu strhávání chlupů voskem, což sice produkuje zrcadlově hladké nožky, ale zážitek se podle mého odhadu rovná středověkému zavírání do železné panny. S cílem dožít se důchodového věku jsem tuto nelidskou proceduru navěky zavrhla.
Po letech žiletek a depilačních krémů jsem v Americe sehnala importovaný strojek Brown na 120 voltů. Ovšem navzdory pokročilé technologii můj odpor k odchlupování roste, protože s postupem doby na tuto masovou konvenci už nepohlížím jako na civilizační výdobytek, ale jako na civilizační nesmysl.
Periodicky si na zdánlivou společenskou nevhodnost veřejného vystavování dámského ochlupení stěžuju kamarádovi, jenž je mým důvěrníkem ve věcech důvěrných. Mám na sebe vztek, že jsem podlehla komerčnímu vymývání mozků a podporuju evidentně prosperující velký depilační byznys. Nehledě na to, že holení je prostě opruz. A on mi vždycky říká, že to dělat nemusím. A má pravdu.
A tak se pomalu, ale jistě připravuju na epochální životní převrat: jednoho dne se holit prostě přestanu. Doufám, že mi to nebude trvat moc dlouho. Ale určitě by mi v tom přípravném procesu pomohlo, kdybych v třistamilionových Spojených státech zahlédla víc než jednu osobu ženského pohlaví s chlupatýma nohama. A sem tam nějakou i v Česku.
Dovětek: Můj první výlet na Západ neotřásl pouze mými chlupy, ale po návratu i mou tělesnou a duševní schránkou, když mě chrudimská StB za ty tři pařížské dny navíc pěkně a dlouho podusila. Můj věk nevinnosti tak rozhodně skončil.