Blížím se s nákupem v košíku k pokladnám našeho strašnického Alberta. Zrovna v té chvíli jedna ze dvou dosud fungujících zavře. Otráveně se postavím do fronty před tu zbývající. Můj lehce znuděný zrak se vznese ke stropu a už nejméně posté spočine na tabulích visících nad pokladnami:
ŽÁDNÉ VELKÉ FRONTY!
Vážení zákazníci,
pokud jsou před vámi 4 zákazníci, otvíráme pro vás další pokladnu.
V jiném případě dostanete tašku zdarma.
Kouknu na frontu před sebou. Jsem šestá v řadě. Moje osrdí se náhle zachvěje nečekanou výzvou. Nevím, po kom to mám, asi slovanské buňky ještě úplně nezadusily zbytky keltského genu.
Hm, tak si to vyzkoušíme.
Jak postupuju v řadě, cítím se jako chrt před dostihem. Nervózně kontroluju, zda vedlejší pokladny zůstávají v nečinnosti, a zároveň se snažím udržet na tváři nezúčastněný výraz, jako by mi z ní někdo mohl vyčíst můj záměr a předčasně ho zhatit.
Těsně než začnu vykládat nákup na pás, košatá a zjevně zemdlená postarší pokladní náhle jakoby procitne ze snu a sáhne po telefonu. Vím dobře, co to znamená. Po chvíli přikráčí další košatá paní a usedne za krajní pokladnu. Zhodnotím situaci a usoudím, že moje pozice tím není ohrožena. V případě zpochybnění mého nároku bude délka fronty i čekání u pokladny jistě zaznamenána na kameře.
Pokladní začne počítat můj nákup. Tetelím se nedočkavostí, dlouho to nevydržím.
„Chtěla bych tašku,“ oznámím paní s šedivým drdolem a v ušmudlaném žlutém alberťáckém triku. „Přede mnou bylo pět zákazníků a stála jsem tady ve frontě dobrých pět minut.“ Výmluvně vzhlédnu k tabuli.
Pokladní nehne brvou. „Tašku vám nedám.“ Při kvalifikačních testech na práci v Albertu jistě dosáhla nejvyšší možný počet bodů.
Sice jsem zrovna nečekala, že mi se slzami v očích poděkuje, že se hlásím o svá práva, a vecpe mi do rukou igelitku ověnčenou stuhami, ale že mě hned takhle brutálně zašlápne jako nicotného brouka…
„Ale já tu tašku chci,“ zatvrdím se, když se vzpamatuju z překvapení, jak mě promptně odvrhla. „Tady to máte napsáno,“ ještě výmluvněji máchnu směrem k tabulím nad pokladnami, „mám na ni nárok.“
„Tašky nemáme,“ dodá pokladní po dramatické pauze s neskrývanou nevolí. Jistě by se jí líbilo víc, kdyby se jí bývalo podařilo mě odrazit hned na první pokus. „Nepřivezli je.“
Aha, jak výhodné, že tašky nepřivezli, říkám si v duchu a moje bojovná nálada poskočí o několik stupínků. „To mě nezajímá. Tak tady ty cedule sundejte. Nemůžete něco hlásat a pak to nesplnit!“
„Nemůžu vám dát tašku, když je nemáme!“ Paní u pokladny začíná být poněkud podrážděná.
„Tak mi zavolejte vedoucího… Já chci tašku!“
Tím jsem jí ale nahrála na smeč. „Jestli myslíte vedoucího prodejny, tak ten je na dovolený,“ oznámí paní vítězoslavně a zatváří se, jako že na brouka už skutečně nebude plýtvat časem ani silami.
„Tak někoho jinýho, kdo to tady má na starosti.“ Rozkročím se a překřížím ruce na hrudi. Jestli mě chtějí dostat pryč, bude mě muset odtáhnout traktor.
Pokladní vidí, že její taktika nezabrala a brouk stále žije a otravuje. Už silně namíchnutá serve telefon ze zdi vedle kasy a přivolává manažera směny. Mezitím dopočítá můj nákup. Podám jí kreditní kartu a ohlédnu se na zákazníky ve frontě. Někteří se uculují, jiní jsou otrávení, že prudím a zdržuju. Ale dnes ve svém důležitém boji za zásadovost na ně nemůžu brát ohled.
Trochu se uvolním, jako že mám situaci pod kontrolou, opřu se ležérně o pult a s lehce cynickým úsměvem čekám na manažera. Buď mi dá tašku, nebo ho donutím ty nápisy na místě odmontovat.
Sotva z elektronického terminálu vyleze karetní účet, dostaví se mladý, sympatický manažer směny. Opakuju svou žádost.
„Bohužel, tašky nemáme,“ zatváří se příhodně tragicky a teatrálně rozhodí prázdné ruce.
To není velké překvapení, ale já už mám připravené záložní řešení. „Tak mi cenu tašky odečtěte z nákupu.“ Znovu mávnu k cedulím. „Mám na ni nárok,“ opakuju svou oblíbenou mantru.
Manažer je na okamžik vyveden z míry, ale vzápětí správně vyhodnotí situaci a rychle kapituluje. „Dejte jí pět korun,“ instruuje pokladní s pohledem à la zbavme se tohodle hmyzu co nejrychleji a vzdálí se bez dalšího komentáře.
To ale paní pokladní nemůže vydýchat. Vztekle mi hodí účet k podpisu, jako by těch pět korun měla platit ze svého. Opojena svým triumfem, omylem sáhnu po jiném účtu.
„Ten né!“ zaječí pokladní. Když jí podám podepsanou správnou účtenku, s krvácejícím srdcem váhavě vyloví z kasy pětikorunu, naposledy ji polaská zjihlýma očima a zuřivě ji vrhne na pás. „Když vám to pomůže,“ utrousí jedovatě.
„To víte, že mi to pomůže,“ směju se. Jsem v nejlepším rozmaru. „Nemáte to tady inzerovat,“ vyšlu k cedulím poslední děkovný pohled.
„Máte pravdu,“ nečekaně pípne zákaznice, která je na řadě za mnou. Ostatní se snaží tvářit neutrálně až znuděně.
„Já taky dělám svou práci důsledně,“ dodám pro pořádek směrem k pokladní.
„To-bych-těla-vidět,“ ucedí moje odpůrkyně s nejhlubším despektem, jaký je schopna ze sebe vyždímat.
Velkoryse se rozhodnu, že mi už nestojí za odpověď. Těžce vydobyté morální i materiální vítězství nad Albertem mě uvedlo do stavu blížícího se extázi. Lepší výsledek jsem si nemohla přát; igelitku jsem stejně nechtěla, na nákupy si nosím hadrové tašky.
Vyjdu z obchodu do slunného podvečera a v dlani blaženě žmoulám kovovou pětikorunu. Těším se, až se doma pochlubím, jaký jsem svedla urputný boj za právo zákazníka a ještě jsem vylepšila rodinný rozpočet.