Na chlapíka, který tvrdí, že jeho rodina začala Ameriku, je to celkem odvážné prohlášení, jež Vidal ještě opepřil dodatkem, že Američané jsou nejvíc podmaněným národem otroků, jejichž charakteristikou je morální bázlivost a obavy, že by se něčím mohli odlišit od druhých. A to zejména, dodávám já, v oblasti víry, přesněji řečeno v neochotě obyvatelstva zkoumat účel posluhování Bohu pouze slovem, nikoli skutkem, jak denně vidím ve svém okolí i v médiích. Výmluvným dokladem této božské nivelizace v USA je nedávný průzkum amerického výzkumného ústavu Pew Research Center, též zveřejněný v Esquire, který ukázal, že největší počet Američanů (61%) by mělo problém volit ateistického prezidentského kandidáta, zatímco obavy z muslimského kandidáta byly až na druhém místě s 45%, a to i v dnešní, muslimům příliš nepřející atmosféře po 11. září 2001. Přesto 53% Američanů muslimského vyznání v tomtéž průzkumu říká, že je pro ně po tomto datu mnohem těžší být v USA muslimem. V tomto kontextu ani moc nepřekvapil tah bývalé prezidentské kandidátky Hillary Clintonové, jejíž tým zveřejnil dva roky starou fotku Baracka Obamy v turbanu a africkém hábitu při návštěvě Keni. Dejte si pozor, občané, může to být zakuklený muslim. Kdyby tehdy paní Clintonová našla foto dokládající – nebo aspoň naznačující – Obamovo bezvěrství či pohanství, možná by byla kandidátkou dodnes.
Ještě zajímavější je průzkum agentury Zogby International, jenž zkoumal postoj amerických rodičů vůči případnému nápadníkovi či nápadnici jejich potomka, jejichž nábožensko-filozofické zaměření by se lišilo od jejich vlastního vyznání. Tentokrát je nejvíc vyděsil muslim, vůči němuž bylo v opozici 42% rodičů, ale pro mě bylo šokující druhé místo nápadníka hlásícího se k ateismu/realismu/humanismu (17%). Až po těchto "strašácích" – jaký člověk/národ se probůh může obávat humanismu? – přišel na řadu mormon se 14%, a to zřejmě jen kvůli nedávným skandálům amerických mormonských polygamistů.
V Americe ustavičně zápasím s tím, že náboženská víra se často hází do jednoho pytle s patriotismem. Jaksi se rozumí samo sebou, že dobrý Američan věří v Boha a je správným vlastencem. Abych se vrátila k Baracku Obamovi, zazlívá se mu, že nenosí na klopě americkou vlaječku a při hymně si jednou zapomněl přiložit ruku na srdce. Objevily se spekulace, že Obamova bělošská matka si vzala jeho otce – černocha proto, že tajně patřila ke komunistům (tím pádem ateistům), neboť jen komunistky by tehdy byly ochotné se provdat za černochy. Podobně Obamovu manželku Michelle veřejnost ohodnotila jako špatnou vlastenku, když média otiskla její výrok: "Poprvé ve svém dospělém životě jsem skutečně hrdá na svou zemi, protože se zdá, že se nám konečně vrací naděje." Potom si to musela žehlit a tvrdit, že její slova byla špatně interpretovaná a že je "na svou zemi hrdá bez jakýchkoli pochyb".
Země, která se pyšní prvním ústavním dodatkem o svobodě projevu v takové míře, že na rozdíl od mnoha evropských států nestaví explicitně neonacismus a projevy rasové nenávisti mimo zákon a toleruje například jen ve státě New Jersey 10 neonacistických organizací, 21 skinheadských seskupení v Kalifornii nebo 20 organizací Ku Klux Klanu v Texasu, má problém s tím, když někdo vyjádří cokoli znějící nevlastenecky. Zvláště po 11. září se patriotismus stal národní mantrou, která se náramně hodí do noty současné vládě, protože nesouhlasit s tím, co dělá, zvláště v boji proti terorismu, má punc vlastizrady. Přitom se mi zdá, že patriotismus amerických občanů nejvíc leží na srdci právě těm konzervativcům, kterým se černý kandidát na prezidenta vůbec nezamlouvá, kteří neschvalují partnerství a sňatky homosexuálních párů a kteří nemají problém vzít pušku a jít vlastenecky zastřelit doktora provádějícího potraty ve jménu svého neomylného Boha. Myslím si, že Vidalův citát na začátku naráží právě na tohle: že organizované náboženství je úžasně šikovný nástroj k tomu, aby člověk přehodil osobní, individuální zodpovědnost na jakoukoli náboženskou figuru nebo doktrínu, která ráda posvětí – alespoň v očích jejích vyznavačů – naše skutky, ba začasté k nim i vydá povel. A dav pak jde a pod korouhví víry – a zaštítěn příhodnou anonymitou a kolektivní odpovědností této víry – klidně spáchá jakoukoli nelidskost.
O čem je patriotismus? O salutování a orosených očích při hymně a nošení odznaků? O poslušném kývání na všechno, co moje vláda udělá? O neustálém zaštiťování se Bohem, protože moje země ho má v ústavě? Lidé se mě často ptají, jestli se mi v cizině nestýská po rodné zemi. A já říkám, že ani ne, protože jsem se nikdy necítila jako horlivá vlastenka, která se musí celý život ochomýtat na zápraží vlastního domu a dvorku a obhajovat politiku svého státu, aby byla spokojená. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem Češka. A v dnešní Americe se mi často stýská po evropské rozumné "normálnosti", jež není tolik zatížená puritánstvím a falešným moralizováním. Stýská se mi po tom moci si jít koupit pivo bez dokladu totožnosti a vypít si ho třeba na lavičce (i když tato svoboda se chýlí ke konci i v Evropě), producírovat se na jakékoli veřejné pláži nahoře bez, což zásadně nedělám, ale klidně můžu, a hlavně po tom nebýt souzena za nedostatek vlasteneckého citu, jako by se rovnal vadě charakteru. Bezedná hloubka propasti mezi mým a americkým nazíráním na svět se mi zjevila v okamžiku, kdy jsem v obchodním domě čirou náhodou narazila na plavky vcelku (nejen kalhotky) pro tříměsíční mimina. Může se to zdát jako pitomost, ale tehdy jsem se zděšeně ptala sama sebe, jestli chci žít v takové rozvinuté západní společnosti, která cítí potřebu halit sotva narozená nemluvňata do koupacích úborů.
V rozhovoru zmíněném v úvodu se Gore Vidal též zmiňuje o vlastenectví: "Patriotismus je dnes stejně nechutný, jako byl vždycky. Díval jsem se zrovna v televizi na zprávy … a ukazovali tam lidi pálící americkou vlajku. A [americký] reportér z toho začal slzet a vykládal (vzlyk), jak se cítí hrozně, když vidí pálit americkou vlajku. A já jsem si říkal, ty debile, kam se poděly zprávy?"
Ano, kam se poděly skutečné zprávy?