Starej rok mi do posledního dechu naděloval dobrodružství, který bych si klidně odepřela. A tak když jsem se konečně dostala po Vánocích na hory a konečně tam napadlo trochu sněhu a konečně jsem se kochala pohledem na sluncem zalitou Lysou horu v Beskydech, po necelý hodince lyžování mě ze svahu musela sundat horská služba.
Musím přiznat, že coby bývalá gymnastka a všestranná sportovkyně jsem se rděla studem – ne že jsem spadla, ale že jsem už nevstala, protože moje levý koleno se proměnilo v želatinu. To byl hodně potupnej zážitek. Tak, a už patříš do starýho železa, říkala jsem si, a ty krásný mladý ztepilý lyžaři svištící kolem se ti tajně pošklebujou, že nějaká stárnoucí buchta si odskočila od válu na sjezdovku a hned se tam svalila. Jaj, to bolelo víc než pochroumaný kolenní vazy. A nepomohlo ani zjištění v nemocnici, že je nemám přetržený, jen natažený, a že mi je doktor dokonce pochválil, jak jsou silný a jógou vycvičený, i když dočasně nefunkční.
Taky mi nebylo moc příjemný, že když mě tandem staršího veterána a mladýho učně horský služby naložil a zabalil do oranžovýho kokonu na přívěsu, kterej táhnul neuvěřitelně smradlavej dvoutakt ve tvaru sněžnýho skútru, okolní lyžníci zvědavě nakukovali do otvoru pro můj obličej a pokoušeli se dešifrovat, zdali už vykazuje známky rigor mortis. Nemohla jsem si nevzpomenout, že den předtím jsme s mužem zahlídli skútr s kokonem řítící se po svahu k jinýmu nešťastníkovi a taky jsem pak hned lejzrovým zrakem provrtávala kokon, jestli uvnitř neleží mrtvola. Patří mi to.
Na druhou stranu jsem tentokrát za bídných devadesát kaček, který jsem pak zaplatila na frýdecko-místecký pohotovosti, dostala opravdu hodně muziky. Už zmíněnou krkolomnou jízdu v kokonu po dosti příkrým svahu sjezdovky, přidržována horským učněm, abych se nepřekotila, a zadržujíc dech, abych se na čerstvým horským vzduchu neotrávila těma zplodinama, přenos svalnatýma pažema do křesla služebny horský služby, zouvání a obouvání lyžáků a bot svalnatýma pažema, který taky nepatřily mně, přenos jinýma svalnatýma pažema na nosítka do sanitky, jízdu sanitkou po zledovatělý silnici mezi malebnýma beskydskýma kopcema, opepřenou příjemnou konverzací s mladým hip zdravotníkem s náušnicema v obou boltcích.
V nemocnici jsem si to taky užila, hlavně při pohledu na dva zjevně otřesený a pomlácený lyžaře, protože jsem skončila mnohem líp než oni, takže mi vůbec nevadilo čůrání do mísy na nosítkách pod lajntuchem před půltuctem svědků, protože mi nedovolili z těch nosítek slízt. Ani mi nevadilo, že občas přitom hodná sestra lajntuch lehce poodhalila, když zrovna čirou náhodou kráčel kolem zřízenec – ošlehanej vychrtlej beskydskej ogar v důchodovým věku, protože už zřejmě měla dobře vyzkoušený, co zvyšuje jeho pracovní výkonnost během 12-hodinový šichty.
K tomu bylo zajímavý sledovat, jak čtyřčlennej tým sester a doktora vyzbrojenej rouškama ošetřuje nohy intenzivně smradlavýho bezdomovce a ještě mu po telefonu shání čistý oblečení. Ekonomická krize evidentně uhodila i na český charity, protože žádný čistý hadry se pro něj nenašly, takže se pak chlapík drahnou dobu zmateně potuloval po nemocnici doprovázen svým nepřehlídnutelným odérem, zatímco jsme čekali na odvoz.
Nejeuforičtější okamžik ošetření přišel na závěr, když mi sádrovač a eroticky povzbuzenej zřízenec unisono navlíkali mých šest ponožek, každej tři na každou nohu, přičemž oba ukázněně zachovali správný pořadí ponožek i úsměv na tváři.
Nemůžu zapomenout zmínit, že jsem dostala zadara i zbrusu nový dřevěný berle o nosnosti 100 kg, dnes už archaickej model, ale s EU certifikátem, který mají zázračnou vlastnost padat odevšad, kam je postavím, což zasažený jedince, mě nevyjímaje, značně popuzuje.
Vláčet sádrovou dlahu, kterou mě vybavili v nemocnici na cestu domů, nebyl žádnej med, zvlášť když mi manžel hned musel zahradnickýma nůžkama odstřihávat spodní okraj, kterej se mi brutálně zavrtával do achilovky. No a zkušený invalidi mi hned škodolibě připomněli, že do socialistických záchodových komůrek se nevejdu ani s dlahou, ani s ortézou. Nevejdu.
Navíc jsem si neplánovaně vyzkoušela, jaký to bude, až se věkem zchátralá a roztřesená budu drápat s holema do veřejných dopravních prostředků. Doufám, že do tý doby budou mít všechny hydraulickou plošinu anebo – to bych ještě radši – mi pomocí nanotechnologie prostě vypěstujou čerstvý a šťavnatý náhradní klouby.
Když nepočítám, že jsem několik lidí nechtěně bacila berlema, novej rok pro mě začal nadmíru dobře.
Pohotová fotodokumentace mobilním telefonem, organizační, informační a dopravní asistence: Jaroslav Pašmik