V praxi to znamená, že zhruba po svou měsících praní v USA získá bílé prádlo nezaměnitelnou žlutošedou barvu a podivnou lepivou konzistenci, protože dvojí máchání v rámci půlhodinového cyklu samozřejmě všechen prací prášek neodstraní a většinou nenastavitelná, tj. příliš vysoká teplota sušiček naruší strukturu látky. Můj český kamarád v New Yorku ze zoufalství vyvářel bílé ručníky v hrnci na plotně jako naše babičky, ale Američany to moc netrápí. Když už žádné praní neodpáře bílým tričkům typický umoulousaný proužek kolem krku, jednoduše je vyhodí a vyrazí do obchodu zakoupit sadu nových, což není tak hrozná investice. Funguje to tak bezvadně pro všechny – tedy pro ty, co jiný způsob neznají, což je většina. Parafrázujíc poněkud vulgárně známé rčení, oděvní průmysl se tak nažere a kozy vypadají pořád čisté.
Pro mě však tento způsob nefunguje, protože odmítám kupovat nové a nové věci jen proto, že se nedají pořádně vyprat. Dlouho jsem dumala, proč to tak je. Přece není možné, že by tak technologicky vyvinutá země nedokázala vyrobit výkonné a ekologické pračky? Až s obsedantní zarputilostí jsem začala obcházet obchody a zkoumat, co se v této komoditě nabízí. Není toho moc, protože v USA nejsou pračky tak samozřejmou součástí domácnosti jako například v České republice. Pochopitelně vlastníci rodinných domů si pračku a sušičku pořídí (americké obyvatelstvo se nevěnuje masově žehlení jako v ČR a ze sušičky se toho moc žehlit nemusí), ale nájemníci městských bytů nosí prádlo do laundromatů dostupných na každém rohu, kde si je buď vyperou sami, nebo si je nechají vyprat, anebo perou v „komunálních“ pračkách, většinou umístěných majiteli domů v suterénu či ve větších budovách na patrech.
Jen málo městských šťastlivců má pračku přímo v bytě, protože jednak se obyvatelé USA stěhují mnohem častěji než Češi a takovou investici si rozmyslí, jednak to američtí domácí neradi povolují, hlavně proto, že třeba v New Yorku je vodovodní potrubí zhusta v dezolátním stavu a odpadní vodu s mydlinami z praček v bytech by už neabsorbovalo. Četla jsem v New York Times, že někteří pokrokově založení a movitější Newyorčané zkouší pašovat technologicky vyvinutější pračky do svých bytů v krabicích od jiných elektrických spotřebičů, do kterých jim je šoupnou už v prodejně na základě úmluvy se zákazníkem a zřejmě i nějakého bakšiše. Není třeba dodávat, že doma si potom nájemníci tyto pračky instalují ilegálně.
Takových je ale zatím málo. Navíc můj průzkum ukázal, že i dovážené pračky evropských výrobců jsou upravené pro americký trh, takže teplota vody se v nich většinou dá nastavit jen na studenou, teplou a horkou, přičemž kromě několika superdrahých exemplářů tyto přístroje typicky nemají zabudovaný ohřívač vody, tudíž nasají z kohoutku vodu v teplotě, jaká zrovna sedí v trubkách. Převážná většina v USA dostupných praček má pouze tři programy: normal, permanent press (pro nemačkavé syntetické prádlo) a delicate. Jen ty zcela nejsofistikovanější přístroje mají ještě další dva tři programy na bílé a barevné prádlo a vlnu. Pro srovnání, moje v ČR zakoupená pračka se sušičkou, která patří do střední cenové třídy a zdaleka není tím nejlepším na trhu, má 14 pracích programů, dva sušící a ještě tři přídavné funkce. Zásadním kritériem při výběru pro mě byla ekonomická třída, tedy úspornost spotřeby vody a energie. Ale proč zatěžovat Američany přemýšlením, jaký vybrat program a teplotu a jaký má jejich praní vliv na spotřebu a životní prostředí? Mohli by tak „spálit“ příliš tělesné a duševní energie potřebné na nové nákupy. A ty jsou v důsledku mizerného praní potřebné hodně často.
V létě moje už na čistotu prádla vycvičené orlí oko registruje v newyorských ulicích, že velké množství kolemjdoucích má sobě aspoň jeden zbrusu nový, ještě nevypraný kus oděvu, který si zrovna přinesli z obchodu. Tam je to normální, já bych si na sebe nic předem nevypraného nevzala, nejen z hygienických důvodů, ale protože vzhled novosti už od dětství nesnáším. Když jsem jako dítě dostala nové plátěné socialistické tenisky, hned jsem v nich vláčela nohy v prachu usazeném pod obrubníkem chodníku před domem, který se na ně hezky nabalil. V nově svítivých jsem se totiž styděla chodit. Kromě oděvů peru i nylonové tašky a batohy a nejradši bych do pračky nacpala i kufr na kolečkách, kdyby to šlo, protože mám ráda věci čisté a zároveň obnošené, což praní dokonale splňuje.
Myslím, že žalostná kvalita praní v USA pramení do značné míry z toho, že obyvatelstvo není ochotno studovat manuály s xx programy. Všechno musí být co nejjednodušší, všechno je napsané rovnou na pračce: zapnout, vypnout, horká, studená. Kromě toho jsem dospěla k závěru, zajisté zcela paranoidnímu, že američtí průmyslníci se mezi sebou dohodli, že nebudou lidem nabízet lepší pračky, protože ti by pak mohli kupovat méně oblečení. V USA sice u většiny obyvatel nehrozí, že by se zbavili kusu oděvu až ve chvíli, kdy se třepí nebo je v něm díra, ale co kdyby prodloužení doby nošení i o několik měsíců povážlivě zahýbalo stabilitou oděvního průmyslu? A když výkonné pračky za rozumnou cenu nejsou k mání, spotřebitelům nakonec nezbude než koupit to, co je na trhu.
Shrnuto, když chci opravdu hezky čistý oděv, musím si ho vyprat v Praze, protože i kdybych v USA sehnala dobrou pračku, nebo si ji nechala dovézt, stejně si ji nemůžu dát do bytu, protože by nám to správce budovy nepovolil (nepovolil, ptala jsem se). Skoro nikdo ani nechápe, že bych chtěla mít další pračku doma, když ve sklepě domu je jich fůra. "Kultura" praní a prací mentalita a požadavky jsou prostě v USA jiné.
Tenhle rok celé svátky peru. Skoro nepřetržitě a s pocitem nezměrného blaha na duši. Dokonce mi ani tolik nevadí zamračená pražská inverze, protože ze své pračky ve Strašnicích vytahuju skutečně oslnivě bílé prádlo. Že praní na Nový rok přináší smůlu? To je mi fuk.