Byly doby, kdy jsem ráda jezdila na výlety kvůli dobrodružství. Teď si při cestách mimo domovskou obec nejvíc užívám, že z vodovodních kohoutků v českých i zahraničních destinacích teče pitná voda, kterou si můžu vyčistit zuby, chrstnout si ji na obličej, ba dokonce si ji napustit do vany bez obav, že mi na kůži zase vyraší plísňové onemocnění.
Kolikrát jsem posílala pár peněz Člověku v tísni, Lékařům bez hranic a jiným organizacím a v duchu odříkávala děkovnou mantru, že jsem se narodila do relativně „civilizované“ země prošpikované vodovodními sítěmi, kde nemusím chodit kilometry v padesátistupňovém vedru s kanystrem na hlavě pro vodu pochybné kvality.
Teď máme studnu s vodou pochybné kvality přímo za domem a s manželem taháme balíky vody z dva kilometry vzdálené samoobsluhy, protože nemáme auto a pošetile jsme koupili dům (i se studnou) v části obce Vrané nad Vltavou, kde není vodovod a hned tak nebude, protože obec na něj prostě nemá. To byla další studená sprcha pro městem zhýčkaného občana, který bere privilegium veřejného vodovodu za naprostou samozřejmost. Z Afriky k nám není tak daleko, jak by se na první pohled zdálo.
Trvalo nám několik měsíců, než jsme se rozkoukali a s pomocí brutálních zažívacích potíží a rozborů z několikerých laboratoří zjistili, že vody z naší studny by se nenapila ani žába, alespoň ne ve střízlivém stavu. Marnou snahu řešit situaci s vodoprávním úřadem, který studnu těsně před koupí domu zkolaudoval, jsem už popisovala. Stavebník domu a studny, pan XY, se mezitím šikovně zbavil stavební firmy i zodpovědnosti a jen se pochechtává za bukem.
Nakonec nám po roce trapných pokusů donutit úřady k nějaké akci nezbylo než nechat za dost peněz vyvrtat studnu novou, protože odborníci nás ujistili, že konstrukce původní studny je natolik zbabraná, že nic vhodného pro lidský organizmus z ní proudit už nikdy nebude.
Po různých peripetiích a vypracování rozsáhlé dokumentace pro novou studnu jsme začátkem května 2013 předložili stavebnímu úřadu v Jílovém u Prahy žádost o umístění stavby, tj. o územní rozhodnutí, protože všechny nové studny se začínají jako průzkumný vrt (jelikož se předem neví, zda se najde dostatečně vydatný podzemní zdroj vody), který se posléze zformalizuje a schválí – anebo ne.
Dotyčný úřad byl velmi dobře a opakovaně informován o tom, že v objektu nemáme zdroj pitné vody, což bylo doloženo dvěma znaleckými posudky.
Měsíc po podání žádosti nám náhle přišlo oznámení ze stavebního úřadu, že naše řízení o umístění stavby se přerušuje do doby vyřešení předběžné otázky. Předběžná otázka byla žádost totožného pana XY o prodloužení územního rozhodnutí na stavbu dalších čtyř studní na pozemku sousedícím s naším. Nutno poznamenat, že pozemek léta leží ladem a nic nenasvědčuje tomu, že by se tam v dohledné době začalo něco stavět. Žádná investice tam dosud neproběhla, ani na odehnání přebujelých kolonií krtků a hryzců.
Vyrazila jsem na stavební úřad doufajíc, že osobní intervence připomene úřednici, která má tuto agendu na starosti, že by bylo vhodné vzít v úvahu absenci pitné vody v naší každodenní existenci. Jak naivní. Ta hodná paní mi rovnou řekla, že nám stavbu naší studny neschválí. Že nemáme pitnou vodu a již jsme vynaložili desetitisíce na průzkumný vrt, ji absolutně nezajímalo.
Netrvalo dlouho a dle očekávání stavební úřad územní rozhodnutí na stavbu dalších (dosud neexistujících) čtyř studní panu XY prodloužil. Naše odvolání proti přerušení řízení bylo zamítnuto a pak už stavebnímu úřadu v Jílovém nic nebránilo naši žádost o umístění stavby s gustem zamítnout, protože by naše studna údajně mohla ovlivnit vydatnost nejbližší z projektovaných studní na přilehlém pozemku. Přitom se úřad neobtěžoval nám oznámit obnovení přerušeného řízení a neumožnil nám vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jak ukládá správní řád. Ani si nezajistil věcné důkazy podpírající toto rozhodnutí.
Podle dřívější legislativy byla stavba bez pitné vody nevhodná k užívání. To zřejmě již neplatí. Novelizovaná legislativa je v tomto ohledu dosti vágní. Vodoprávní úřad rovněž nemá povinnost schvalovat pouze studny s pitnou vodou. A stavební úřad při kolaudaci stavby už nezkoumá rozhodnutí vodoprávního úřadu ohledně zdroje vody. Pro podvedeného kupce nemovitosti bez pitné vody je to naprosto bezvýchodná situace, která nemá řešení, protože úřady vlastně nejsou za nic zodpovědné.
A to, za co odpovědné jsou, ignorují. Nejenže ani stavební ani vodoprávní úřad neprojevil zájem napravit chybu, která vznikla schválením prokazatelně vadně zkonstruované studny, tím spíš, že nám stát nedopřeje výhodu veřejného vodovodu, za kterou bychom nesmírně ochotně platili, ale naopak se zdá, že se zvráceným potěšením dělá všechno pro to, abychom pitnou vodu nikdy nezískali.
Neuvěřitelnou pointou (zatím) tohoto absurdního příběhu je nedávná „kontrolní prohlídka“, na kterou dorazila sama vedoucí stavebního úřadu, prý na základě znaleckého posudku, který jsme jí na její žádost zaslali ohledně stavebních závad na domě. Na místě se ovšem potvrdilo naše neblahé tušení, že nám nepřijela pomoci řešit obtížnou situaci, ale velmi úporně a velmi nerudně hledala něco, na co by nás „nachytala“ a mohla nás potrestat za to, že jsme žádali stavební úřad, aby sloužil občanům, kteří na něj platí, nikoli svým diskutabilním zájmům.
A tak zřejmě budeme nadále bojovat s větrnými mlýny v podobě zpupných úředníků veřejné správy, kteří nás legitimují ve vlastním domě, ač sami prokazovat totožnost nemusí, a nadále budeme nosit balenou vodu v batohách ze samoobsluhy. Dokud nám budou stačit síly. A pak nevím. Asi napíšu o pomoc Člověku v tísni, aby nám vozil kanystry. Přece jen je to k nám blíž než do Afriky. Ale ne o moc.