Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Země nezdravého rozumu

Vlezla jsem v naší harlemské stanici do metra a vidím štíhlou, dobře oblečenou ženskou středního věku, jak systematicky strhává ze sloupů plakáty oznamující změny tras vlaků kvůli rekonstrukci. Házela ty plachty papíru do kolejiště. Bylo mi to trochu divné. Asi nějaká inspektorka podzemní dráhy pracující inkognito, říkala jsem si zprvu. Ale pak nastoupila do poloprázdného poledního vlaku, vyložila obsah tašky a kabelky na sedadlo a začala jednotlivé položky čistit obří špinavou fuseklí a přitom flusat na zem. Aha. Blázen. V New Yorku běžný úkaz.

V USA běhají po ulicích spousty duševně nemocných lidí, a to registruju jen ty, kteří jsou viditelně vyšinutí. Ženy v metru mi bylo líto. Možná na ni z těch plakátů poulil bulvy sám satan. Ale zároveň jsem byla trochu nesvá. U většiny duševně narušených jedinců člověk nepozná na první pohled, jestli jsou „neškodní“. Nejdřív byla zaujatá prací s fuseklí a jen si něco brumlala. Avšak po chvíli začala přecházet, křičela na svůj odraz v plexisklových dveřích a jednu spolucestující hrubě odstrčila. Ve stanicích se vykláněla ze dveří a vyhazovala do mezery mezi vlakem a nástupištěm věci, které z tašek vytřídila jako nepotřebné. Měla jsem strach, že ublíží sobě nebo někomu ze spolucestujících.

 

Nebylo mi vůbec příjemné, že se vlastně bojím nemocného člověka. Připadalo mi to nefér vůči ní, protože ona za svou nemoc jistě nemohla. Evidentně nebyla bezprizorní bezdomovec, vypadala čistá a upravená, na první pohled by ji člověk zařadil do nižší střední třídy. Ale v tomto stavu byla pracovně i společensky nepoužitelná. Zůstala jsem sedět ve skoro prázdném vagonu poblíž ní a pokoušela se myslet na svoje záležitosti. Ale nešlo to.

 

Za pár dnů si v metru sedl naproti mě mladší chlapík ve sportovním oblečení a svítivých nových teniskách. Vypadal, jako by se vracel z tělocvičny. Ale za chvíli jsem uslyšela, jak polohlasně syčí s potlačovanou zuřivostí: „Zabiju ho, kreténa… Smrt… Atentát…“ Jeho ruce křečovitě svíraly plastikovou láhev s vodou, a když jsem vzhlédla a on se na mě podíval očima, které nedokážu popsat jinak než zvláštně průhledné a zakalené zároveň, věděla jsem, kolik uhodilo. Další z mnoha.

Reklama

 

Vládní studie z roku 2005 udává, že každý čtvrtý obyvatel USA trpí nějakou duševní poruchou, což staví USA na jednu z nejvyšších příček v prevalenci duševních chorob ve světě, ne-li dokonce na první. V léčbě však Spojené státy silně pokulhávají za vyspělými zeměmi. Účinné pomoci se totiž dostane méně než jedné třetině postižených dospělých (některé studie udávají dokonce jen 20%) a méně než polovině dětí. Přitom duševní nemoce postihují hlavně mládež: zhruba polovina vážných duševních poruch se projeví do 14. roku jedince, tři čtvrtiny do 24. roku. V USA však většinou uplyne dlouhá doba, než se nemoc začne léčit – pokud se vůbec začne. U mládeže má špatná dostupnost léčby další závažné důsledky pro budoucí život, protože víc než 50% dospívajících nad 14 let, u kterých byla diagnostikována duševní choroba, nedokončí středoškolské vzdělání.

 

Situaci zhoršuje ještě fakt, že podle amerického National Institute of Mental Health, který studii vypracoval, se probíhající výzkum specializuje na léčbu dospělých. Protože dětský mozek pracuje jinak než dospělý, je třeba víc nezávislých studií o mozkových funkcích mladých lidí a dětí, ale chybí na to vědečtí pracovníci, protože většina se věnuje výzkumům stědře dotovaným farmaceutickými firmami, které o dětské zákazníky nemají takový zájem. V souvislosti s těmito informacemi se člověku chtě nechtě vybaví zrůdné masakry mladistvých mladistvými na amerických školách.

 

Vysvětlení tak vysokého výskytu duševních chorob v USA neexistuje, ale údajně to může být tím, že populace je složená převážně z imigrantského mixu lidí, kteří ztratili rodinnou a sociální síť svých domovských zemí, což se odrazilo na jejich mentálním zdraví. Už v roce 2000 jedna studie zněla: "Ve Spojených státech existuje epidemie neléčených nebo špatně léčených duševních poruch, zejména mezi zranitelnými skupinami, jakou jsou Afričtí Američani a lidé s nedostatečným nebo žádným zdravotním pojištěním. Je třeba finančně účinných intervencí ke zlepšení dostupnosti léčby a její kvality.“

 

Nezisková organizace National Alliance of Mental Health odhaduje ekonomickou ztrátu způsobenou duševními chorobami v USA na 79 miliard dolarů ročně. Většinu této částky – 63 miliard dolarů – představuje snížená produktivita v důsledku mentálního postižení, často neléčeného, nebo léčeného pozdě. Duševně nemocní totiž v USA tvoří největší podíl práce neschopných. Přesto na jejich léčbu nejsou peníze, nebo spíš není ochota je na ni dát.

 

Nedávno mě v Economistu zarazil článek, že severoameričtí farmáři, kteří tvoří méně než 1% pracovní síly země, nadále dostávají miliardové vládní dotace, přestože je nepotřebují. Podle ministerstva zemědělství dosahuje letošní průměrný příjem na farmářskou domácnost 87 000 dolarů ročně, což jsou velmi slušné peníze zajišťující dost pohodlný život, hlavně mimo velké městské aglomerace. Proč to tady píšu? Protože farmáři mají v Kongresu mocnou lobby. Duševně choří nikoli.

 

Vůbec nejsem zastáncem toho, aby se duševně nemocní zavírali do ústavů pod zámek. Naopak. Když v 80. letech moje babička dostala mozkovou sklerózu a začala vyvádět divné věci, nakonec ji odvezli do tehdy neblaze proslulého východočeského zařízení v Havlíčkově Brodě, přikurtovali k posteli a za čtrnáct dní umřela na zápal plic, což se u znehybněného pětaosmdesátiletého pacienta dalo čekat. Předtím to byla robustní, fyzicky aktivní žena, které jen trochu „harašilo“. V ústavu ji vlastně zabili.

 

Ale přijde mi dost divné, že tak vyspělá země, jakou jsou Spojené státy, nechá velkou část populace s duševními poruchami bez léčby napospas osudu. Asi spoléhá na to, že ti nemocní si většinou neuvědomují, že ve vyspělé zemi žijí.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama