Tak se stalo, že oblast Velkých jezer na americko-kanadském pomezí, která je největším globálním sladkovodním ekosystémem – obsahuje celých 20% světových zásob vody – je silně narušená invazivními organismy, které se do vody dostaly právě z obchodní lodní dopravy. Z Euroasie zavlečení mlži zcela zamořili nejen Velká jezera, ale i síť vodních toků v okruhu stovek kilometrů, a vybili domácí mlže. Tato změna má nepříznivý vliv na ostatní flóru a faunu, která si s cizorodými prvky neví rady. K tomuto jevu dochází v mnoha oblastech zeměkoule, i v České republice, a je třeba se mu bránit, dokud podobné procesy nevyústí v nezvratnou destrukci ekosystémů. Pro příklad: před časem spustila Jižní Afrika vládní program Working for Water (Práce pro vodu) – najímá nezaměstnané lidí, kteří kácejí invazivní porost, jež připravuje o vodu místní vegetaci i obyvatelstvo.
Zní to skoro banálně, ale voda je skutečně nejcennější přírodní zdroj na Zemi. Žádný živý organismus bez ní nemůže žít a v porovnání s rostlinnou a živočišnou říší jsou lidé na dlouhodobé přežití bez vody vybaveni velice chatrně. 60% váhy lidského těla tvoří voda a bez její denní konzumace se neobejdeme. Přestože je větší část povrchu naší planety pokrytá vodou než pevninou, pouze tři procenta této vodní pokrývky jsou použitelná pro lidi, protože mořská voda je pro nás prostě moc slaná a na její zpracování a rehydrataci spotřebujeme víc vody, než kolik jsme původně vypili. Z těchto tří procent použitelné vody jsou navíc dvě procenta ve formě ledu nebo jinak nedostupná pod zemí. To znamená, že pouhé jedno procento celkových vodních zásob musí uspokojit veškerou spotřebu lidstva. A nejen lidstva. Navzdory snahám vymyslet způsoby výroby vody nelze v dohledné době očekávat výraznou změnu tohoto poměru, rozhodně ne k lepšímu, protože odsolování mořské vody je drahé a silně energeticky náročné.
Odborníci si lámou hlavu, jak do budoucna zajistit dostatek vody a zároveň zabránit další devastaci přírodních zdrojů průmyslovou aktivitou. Tržní mechanismy jistě plní osvědčené funkce, ale když slyším o potřebách trhu, vždycky si říkám: A co potřeby lidí? Na světě jsou rozsáhlé oblasti, kde nepříznivé klimatické podmínky a nedostatek vodních zdrojů činí vodu těžce dostupnou. Odborníci považují za naprosto nezbytné minimum 20 litrů vody denně na osobu, ale místní obyvatelé v suchých regionech mají často k dispozici méně než pět litrů vody na den. To je jedno spláchnutí moderního úsporného klozetu. Litr vody váží zhruba jeden kilogram, takže třeba v subsaharské Africe musí pro čtyřčlennou rodinu většinou ženy a děti nanosit na zádech nebo na hlavě 20 kilo vody a ujít trasy dlouhé až deset kilometrů, den za dnem, někdy i 15 hodin denně. A tato, z našeho pohledu směšná loužička, často pochybné kvality, slouží na pití, na vaření i na mytí.
Jak mi propagátoři tržní samoregulace vysvětlí, že v 21. století víc než jedna miliarda lidí trpí nedostatkem vody a musí se plahočit jako otroci, aby si zajistili tu nejzákladnější podmínku přežití? Také použijí svou oblíbenou mantru a řeknou, že jsou to budižkničemové a paraziti, kteří se v našem soutěživém světě dostatečně nesnaží? Jsou málo motivovaní a dynamičtí? Jsou málo inovativní? Kolik síly na inovaci zbude tomu, kdo v ubíjejícím vedru vláčí na hlavě balíky nejprimitivnějších životních potřeb? Anebo ti lidé nemají vodu, protože jsou oběťmi "socialistického" přerozdělování? Jak se přerozděluje nic, nebo skoro nic?
V konzumních společnostech, jako jsou Spojené státy, je trh nastaven tak, aby se spotřebovávalo v co největším množství a co nejrychlejším tempem. Míra úspěšnosti tohoto tržního cíle v USA je pro mě naprosto děsivá. Právě tady se utopické komunistické ideje o tom, jak si každý bude brát jen podle svých potřeb, člověku ďábelsky chechtají do tváře. Dostatek vody a potravin a konzumního zboží vede k morbidní nadspotřebě tam, kde je přebytek a kde lidská rasa jako by pozbyla schopnosti říct dost. Jako by ztracené, či spíš utlumené zvířecí pudy nenahradilo racionální myšlení a inteligence v roli brzdící páky. V praxi to pak vypadá tak, že co už nezvládnu nacpat do svého těla, velmi záhy odhodím. A chci jiné. A víc. A těla a skládky se nafukují a nafukují. Ovšem ani jedno nepůjde nafukovat donekonečna. Kdo se neprokonzumuje do nemoci, invalidity nebo dokonce smrti, bude zavalen a zadušen odpadky, více či méně toxickými, vlastními či sousedovými, na tom nesejde.
A nebude mít co pít, protože tato bezhlavá spotřeba se týká i vody. Lidský druh spotřebuje polovinu veškeré použitelné vody na zeměkouli, z toho v globálním měřítku jde 70% na zavlažování zemědělských ploch (víc vody sníme, než vypijeme), 22% na průmyslovou výrobu (globálně, ale v USA je to 46%) a 8% na komunální potřeby a domácnosti. Snaha lidstva zajistit si dostatečný přísun vody pomocí budování přehrad a jiných vodních staveb (přes 60% všech vodních toků bylo odkloněno z koryt přehradami) zároveň ohrožuje zvířata, rostliny – a jiné lidi. Navíc se výkonnost přehrad postupně snižuje nánosem sedimentů, nehledě na to, že vodní stavby ničí ekosystémy, protože kromě jiného blokují migraci vodních tvorů a jejich reprodukci. Podíl vodních živočichů na ohrožených druzích v USA je 60%.
Individuální spotřeba je v USA rovněž nejvyšší, a to i mezi rozvinutými zeměmi. Zatímco ve Velké Británii je denní spotřeba vody na hlavu 118 litrů, v USA je to ohromujících 573 litrů! V Etiopii 10. Celkově spotřebuje populace USA a Kanady mnohem víc vody než evropští obyvatelé, kteří jsou zvyklí víc vodou šetřit. V České republice mám v rozpisu nájmu vodné a stočné a v bytě nainstalované vodoměry na teplou a studenou vodu. Už ten klikající vodoměr aspoň trochu připomíná nájemníkovi, že jeho spotřeba se měří a že by neměl plýtvat, nehledě na účty za vodu. V USA (přinejmenším v New Yorku) nic takového neexistuje. Vodoměry v bytech nejsou a nikdo nemá tušení, kolik spotřebuje a kolik to stojí. Pochopitelně nikdo pak není motivovaný vodou šetřit. Stále převládá názor, že všeho je dost za velmi dostupné ceny a na takové malichernosti, jako je úspora vody a jiných zdrojů, není třeba plýtvat energií.
Zkušenosti z posledních let ukázaly, že privatizace zdrojů pitné vody není pro rozumné hospodaření s vodou optimálním řešením, protože výsledkem byl většinou nárůst cen vody, což je v rozporu s cílem učinit kvalitní pitnou vodu celkově dostupnější, zejména nemajetným vrstvám, které jejím nedostatkem nejvíc trpí. Je třeba, aby veřejná správa víc investovala do údržby a rekonstrukce infrastruktury, aby se zamezilo ztrátám, zvýšila se kvalita pitné vody a přitom se nemusely zvyšovat ceny. Také by si spotřebitelé měli připomínat, že vzhledem k omezeným vodním zdrojům a neustálému koloběhu a recyklaci vody všechno, co se do vody dostane, skončí ve sklenici někoho jiného anebo v žaludku jiného než lidského organismu, který si s tím neporadí. Pojem čistě odpadní vody v dnešní době již ztrácí smysl.
S nástupem jara jsem začala na balkoně lapat dešťovou vodu, kterou zalévám svoje domácí rostlinstvo. Není to moc, ale když každý začne i s málem, ušetří se denně potok vody. Americky vychovaného manžela nabádám, aby na mytí nádobí používal co nejméně saponátu, aby potom nevypotřeboval litry vody na oplachování. Navíc do moderních myček se nádobí už vůbec nemusí předem oplachovat, stačí seškrabat zbytky do odpadkového koše. A rozhodně se vyplatí pořídit si úspornou a výkonnou moderní pračku, jež spotřebuje nesrovnatelně méně vody než staré typy, což je ovšem v USA problém. Jelikož je už známo, že voda prodávaná v lahvích je často jen filtrovaná voda z kohoutku, nemluvě o kontaminovaných podzemních, tedy i minerálních vodách, je lepší si koupit trvanlivou plastovou láhev a nosit s sebou vodu z domova. Dělat se toho dá hodně.
Veškerá čísla použitá v příspěvku jsou z výstavy Water – H²0 v newyorském Museum of Natural History – www.amnh.org.