Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

V Americe všeho více

„Smart move, asshole,“ zasyčí na mě žena neurčitého staršího věku s bílými vlasy k lopatkám, když vyjdu z jediného unisex záchodu kafírny Starbuck. Nasupeně mi tím sděluje, že jsem ji přečůrala – doslova, protože když jsem postřehla periferním zrakem, že vešla do kavárny a zamířila rovnou na WC, už jsem byla na cestě do stejné destinace o dva kroky před ní a náskok jsem si udržela. Atak osoby lehce šíleného zjevu mě ani moc nepřekvapí; jsem zase v New Yorku.

Do Ameriky teď jezdím jen na dovolenou a návštěvu ke kamarádům a manželovým příbuzným a pokaždé si znovu musím zvykat na věci, na které si zvykat nechci a které se plíživě, ale jistě šíří i do České republiky. Budu se opakovat, ale kromě běžných střetů s více či méně vyšinutými jedinci například na to, že v dopravních prostředcích v New Yorku nikoho ani nenapadne pustit sednout staré nebo postižené lidi či těhotné ženy. Pokud se takový úkaz vyskytne, je stejně nezvyklý jako pád meteoritu z nebe. Kdykoli manžel pustí v městském autobusu sednout některou ze svérázných newyorských důchodkyň, z nichž ty lépe situované hojně vystavují na odiv podivnou specialitu místních plastických chirurgů – obočí přehnaně vytažené doprostřed čela daleko nad nadočnicové oblouky -, dotyčná dáma z toho má málem infarkt.

Když se zastavíme v opuštěné restauraci cestou na druhý konec státu New York, dá se s námi do řeči mladá servírka, která se nedávno přistěhovala z Ruska. Zajímá ji, jak na nás působí život v Americe po pobytu v Evropě. Některé dojmy máme evidentně stejné. „Když jsem přijela, říkala jsem si, jestli v Americe neplatí pravidlo, že mladí sedí a staří musí stát?“ svěřuje nám s dojemnou naivitou mládí nové zážitky z cestování veřejnými dopravními prostředky. Chtě nechtě se tomu musím smát. Rozhodně to vypadá, že všichni takové pravidlo dodržují.

Reklama

Jakmile ale člověk opustí americká pobřežní města, musí být vděčný, že vůbec nějaká veřejná doprava existuje. Nebo chodníky. V jednom docela příjemném menším městě v Ohiu, kde přespíme v hotelu, vytipuju na mapě park nedaleko víkendově naprosto vylidněného centra, což je typický úkaz většiny amerických měst. Táhnu manžela přes most směrem k parku, ale po necelých padesáti metrech chodník končí. Dál už vede jen silnice pro auta. Chvíli zarputile kráčím po krajnici, ale muž odmítá spolupracovat. „Proč se nemůžeš chovat jako jiný Američani? Všichni tady jezdí autem, tak holt musíš taky jezdit autem,“ domlouvá mi trochu podrážděně, když se za ním schlíple ploužím zpátky k parkovišti a pronajatému autu, které nás stojí balík peněz, ale bez kterého bychom se nikam nedostali. Stejně mi pořád nejde do hlavy, že nemůžu dojít sotva půl kilometru k městskému parku pěšky po chodníku, ale musím si tam odvézt zadek autem, protože není zbytí.

V jiných městech a osadách je to stejné. Cesty pro pěší neexistují, všude jsou jen silnice a parkoviště, silnice a parkoviště, silnice a parkoviště. Všude se dá dojet autem přímo před obchod nebo restauraci. Kdo by chtěl chodit, má smůlu, protože není kde, není kudy. Přímo z auta se dá nejen koupit jídlo a pití, ale taky vybrat peníze z bankomatu a kdoví co ještě. Stačí jen natáhnout ruku z okénka. Zřejmě je jen otázkou času, kdy někdo vymyslí „drive-through“ toalety, aby řidiči mohli vykonat potřebu, aniž by museli vystoupit ze svého nepostradatelného vozidla.

Američané si tak na sebe upletli bič a uvázli v tomto pro Evropana nepochopitelném infrastrukturním systému, který se už dávno obrátil proti nim a podrývá jim zdraví. Nebylo by hospodárnější a zdravější vybudovat chodníky? Ulevilo by se tím životnímu prostředí a možná i ušetřilo něco z nemalých prostředků vynaložených na léčení nemocí spojených s obezitou.

Mám dojem, že Amerika pořád ještě zaměňuje kvantitu za kvalitu. Co je velké, to je dobré. Zdá se, že i houba, co náhle vyrašila na sousedovic pozemku, poslušně kopírovala národní trend a dorostla do absurdně obřích rozměrů. 

A tak auta, lidi i houby jsou rok od roku větší a objemnější a nadále se neuvěřitelně plýtvá, energií počínaje (např. v létě se veškeré prostory vymrazují na nezdravý a nesnesitelný chlad, což požírá kvanta elektřiny a vede k přetížení sítě a výpadkům proudu) a záplavami převážně asijského zboží pochybné kvality a směšných cen konče.

Ale možná se přece jen rýsuje změna. Když jsem asi po deseti dnech pobytu konečně zapnula na chvíli televizi a naladila na seriál Simpsonovi, zrovna uváděli epizodu, která byla nepokrytou kritikou laviny patologické obezity v Americe. Ačkoli autoři neupírali monstrózně odulému Homérovi v květovaném kaftanu stejná práva, jako mají štíhlejší jedinci, jasně demonstrovali, že pracovně i prakticky byl v podstatě nepoužitelný, nehledě na to, že jeho gigantické proporce zcela udusily manželčinu milostnou touhu.

 A v rámci měsíce národní osvěty o dětské obezitě jsem v deníku The New York Times objevila celostránkový inzerát s karikaturními obrázky tlustého tatínka, maminky a jejich dítěte, pod kterými byl nápis: „Epidemie dětské obezity neexistuje. Jen potřebujeme lepší vzory.“ Inzeráty uveřejňuje nezisková organizace Koalice rozhněvaných dětí, spozorovaná sítí fitness center, která se snaží dostat rodiče do tělocvičen, aby dětem poskytli příklad zdravějšího životného stylu. Je jasné, že potomci obézních rodičů, kteří sebe i rodinu živí převážně toxickými jídly z fastfoodů, budou mít mnohem větší sklon k nezdravým návykům a životosprávě. Zejména když tělocvik je ve většině amerických škol nepovinný.

Vůbec nekritizuju obézní lidi, naopak s nimi soucítím, že se stali zajatci životního stylu, který zúžil lidskou existenci na nekonečnou a nadměrnou konzumaci. Představa, že tento zcela neudržitelný rozvoj dřívě či později převládne i v naší „zaostalé“ České republice, mě straší ve dne v noci. Pak už nám nepomůže ani Ježíš ani Homér.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama