Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

U.S. morálka opět vítězí – i nad porno-Respektem

Během dvouhodinové plavby z přístavu Hyannis ve státě Massachusetts na ostrov Nantucket, kam se vydáváme pravidelně dvakrát ročně na týdenní dovolenou, jsem si zapnula notebook, protože na lodi bylo dostupné bezdrátové připojení zdarma. Mechanicky jsem odklikla, že souhlasím s podmínkami, zkontrolovala maily a najela na blog Respektu. K mému úžasu se na monitoru vyhouplo okno s varováním, že přístup na požadované webové stránky je mi odepřen, neboť Respekt je na seznamu pornografických portálů. To musí být nějaký omyl. Zkouším respekt.cz a další respektí varianty. Totéž. Přístup zakázán. Okno s nápisem mi velkoryse nabízí možnost se proti zákazu odvolat s tím, že moje žádost bude přezkoumána. Odvolávám se. Smůla. Konečný verdikt je neúprosný. Na stránky Respektu nejsem v USA ještě dost vyzrálá.

Asi pět vteřin mi to připadalo zábavné, než jsem si už asi potisící uvědomila, že většinu roku žiju v zemi, kde zřejmě ani těsně nad hrobem nebudu považovaná za dostatečně dospělou a disciplinovanou a zodpovědnou na to, abych nepotřebovala mít nad sebou všudypřítomného mravnostního dohlížitele, jenž neustále bdí nad mou morální neposkvrněností a osobuje si neomezené právo filtrovat informace, které ke mně propustí, i když je třeba zrovna potřebuju k práci. A samozřejmě kromě jiného vypípává veškerá vulgární slova ve sdělovacích prostředcích. Jelikož řada sitcomů a reality show amerických komerčních televizí využívá ty nejnižší lidské pudy, často takový pořad sestává ze série vizuálních obrazů doprovázené sérií nekonečných pípů. Kultura na úrovni. Že by měl mít divák či uživatel internetu možnost rozhodnout sám, co je závadné a co ne, je nemyslitelné. Nač by si měl zbytečně týrat mozkové buňky? Nač ho zatěžovat břemenem zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí? To je určitě jakási škodlivá evropská dekadence, kterou si Američané do Ameriky nepustí.

Tato lodní „porno“ epizoda s mravnostním dozorem se mi zpětně vybavila za pár dní, kdy jsem si po přenosu udělování hudebních cen Grammy přečetla v americkém tisku o silném rozhořčení Natalie Cole, dnes 58-leté privilegované dcery již zesnulého slavného zpěváka Nata Kinga Colea (která se mimochodem loni v létě snesla soukromým letadlem na Nantucket, aby na koncertu pod širým nebem přednesla stejných pět písniček, které zpívala už před dvaceti lety), že pět cen Grammy bylo uděleno Amy Winehouse, protože to „vysílá špatné morální poselství“ mladým umělcům. Jako by zjevně výchovné tahanice s (ne)udělením víza nestačily. Do té doby jsem si myslela, že ceny Grammy se udělují za hudební talent a výkon, nikoli za morální profil. Natalie Cole mě vyvedla z omylu.

Popuzená umělkyně vysvětlila, že Grammy měly místo Amy dostat zpěvačky, jež na své kariéře „tvrdě pracují“ a „mají srdce na pravém místě“, například Rihanna (která jednu cenu také dostala), protože Amy prý neví, která bije. To je pochybný argument podobný návrhu udělit Pulitzerovu cenu Václavu Klausovi nikoli za literární brilanci, ale za příkladnou pracovní morálku, s níž po úředních prezidentských hodinách pilně a neúnavně plodí jeden spis za druhým.

Reklama

Netvrdím, že mě těší sledovat systematickou sebedestrukci Winehouseové. Viděla jsem záznam představení, kdy se stěží udržela na nohách a se skelným zrakem odzpívala pár skladeb jako stará dřevěná loutka, jejíž zpráchnivělé údy co nevidět odpadnou od skřípajících kloubů. Při pohledu na její nepříliš atletické tělíčko mě také napadá, jak dlouho takový životní styl vydrží. Z toho pohledu bych postoj Natalie Cole neshledala neoprávněným, kdyby nebylo pikantního faktu, že ona sama dostala celkem osm cen Grammy navzdory šťavnaté historii letitého boje s užíváním návykových látek, konkrétně LSD, kokainu a heroinu, nemluvě o značně turbulentním osobním a milostném životě. První Grammy obdržela v roce 1976, přičemž drogy přestala brát po několika pobytech v odvykacích zařízeních až v roce 1984. Ovšem v jejím případě bylo zřejmě morální poselství z toho vyplývající zcela nezávadné. Pokud dnes kritizuje udělení cen Amy Winehouse a skutečně jí leží na srdci dobro mladých umělců, nebylo by čestné – a méně pokrytecké – vrátit ty ceny, které získala v období, kdy byla stejně jako Winehouse narkomanka?

V jednom z prosincových čísel Economistu jsem se dočetla, že od roku 1970, kdy v USA vešel v platnost zákon o kontrolovaných látkách coby součást vládou vyhlášené války proti drogám, narostl počet lidí zatčených za užívání a distribuci drog z 416 tisíc na 1 890 tisíc ročně. V kontrastu s drakonickými opatřeními a tuhými vězeňskými tresty jsou dnes drogy v USA rozšířenější a levnější než před 40 lety. Evidentně tedy na vládní strategii něco nefunguje. Možná by místo všemožných zákazů a trestů byla účinnější osvěta a prevence a zejména celonárodně vyšší úroveň vzdělání, jež by obyvatelstvu USA poskytla větší osobní rozhodovací autonomii a zodpovědnost za vlastní chování a činy.

Nezcela mimo téma pro ilustraci: V rozhovoru pro americký módní časopis, který je cílen na movitější čtenářstvo, použila 32-letá francouzská herečka Marion Cotillard (nominovaná na Oskara za roli Edith Piaf ve filmu La Môme/La Vie en Rose) při popisu svých hereckých metod slovo speleolog. Autor – Američan – v článku přiznal, že to slovo neznal a musel si ho doma vyhledat ve slovníku. Jeho upřímnost by byla celkem sympatická, kdyby až příliš věrně nedokládala mizernou erudici a rozhled i v povoláních, kde by člověk jistou úroveň očekával. Kdyby americké instituce nemarnily čas a prostředky na ochranu pasažérů před zhoubným vlivem periodik jako Respekt a zaměřily se víc na vzdělávací programy, místo aby stále nakládaly se svými občany a rezidenty jako s nesvéprávnými dětmi, autoři rozhovorů s cizími herečkami by jim asi lépe rozuměli. Například.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama