Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

To be ‚ová‘, or not to be

„Dan Bartlett.“ Po příletu na newyorské letiště jsem stála u kukaně imigračního úředníka, který si rutinně ověřoval údaje, aniž by vzhlédl od monitoru počítače nebo se obtěžoval přidat ke svému konstatování otazník. Předtím jsem mu předložila svůj zcela čerstvý český biometrický pas a posléze projel mou zelenou kartu čtecím zařízením. Tetelila jsem se pýchou, jak jsem pohotově zareagovala na technologický pokrok, takže američtí úředníci už nebudou muset kontrolovat data v mém cestovním pasu manuálně. Šlo to jako na drátkách - až na malinký detail. „Noooo!“ vyděsila jsem se. Dan Bartlett rozhodně nejsem a ani se na proměnu tohoto typu nechystám.

V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách a v hlavě se mi okamžitě začaly rojit nejdivočejší konspirační scénáře. Někdo musel infiltrovat mou zelenou kartu a vložil do ní identitu nějakého zločince nebo teroristy a teď mě na místě zatknou a odvezou na ono notoricky diskutované místo a už mě nikdy nikdo nenajde. Vnitřně jsem se vyztužila na tu nejhorší variantu. A pro jistotu jsem zašátrala rukou po bradě, jestli mi na ní v letadle nevyrašilo strniště. Ty změny tlaku dělají divné věci.

V reakci na můj polekaný výkřik imigrační úředník konečně vzhlédl a došlo mu, že nejsem Dan. A silně znejistěl. Projel kartu znovu čtecím zařízením. Opět vzal do ruky můj vysoce technologicky vyvinutý pas. Aha. Elektronické zařízení zelenou kartu nepřečetlo, protože jméno na ní se neshodovalo s tím v pasu.

Ne, nemám dvě identity. Anebo možná ano. Papírově. A s tím vyvstává problém, který mě poněkud zaskočil.

Reklama

Vdávala jsem se v USA a přijala jsem manželovo jméno. Oddací list a veškeré doklady mi v New Yorku automaticky vystavili na jméno Lenka Rubenstein, protože české –ová zde pro příslušnice ženského pohlaví samozřejmě nevedou.

Záhy na to jsem jela do Prahy, abych zahájila proces změny jména na všech myslitelných i nemyslitelných dokladech, bankovních účtech a průkazkách. Matrikářka mě pochválila, že jsem přišla tak brzy, a na českém oddacím listu poctivě přidala –ová nejen k mému vyvdanému jménu, ale i ke jménům manželovy stoprocentně americké maminky, zasvobodna i jako provdané.

Nebránila jsem se, protože jsem neměla v úmyslu si hrát na cizinku ve vlastní zemi. Ženská příjmení bez –ová mi totiž v českých luzích znějí silně exoticky (nejde-li o výjimky u jmen typu Skočdopole apod.), a jelikož jsem Slovanka jako poleno, připadalo mi značně nepříhodné se těchto tří písmen brutálně zbavit. Navíc jsem slíbila českému kamarádovi v New Yorku, že to neudělám. Navíc mi někdo říkal, že na odhození této přípony bych potřebovala zvláštní povolení. Ale hlavně mi to prostě přišlo uhozené.

Moje investice do biometrického pasu se tím ovšem ukázala jako vyhozené peníze, alespoň v USA, protože ani nejmodernější technologie si nedokáže dát dohromady Lenku Rubenstein s Lenkou Rubensteinovou. Takže budu muset úředníky pokaždé upozorňovat na rozdíl příjmení v obou dokladech, které musím při vstupu na území Spojených států ukazovat, a oni to budou muset opět zpracovávat manuálně.

To mám za to, že jsem se zachovala jako vlastenka, která chce jít s dobou.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama