Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Strašnické scény

The power of loooooooooooove..., hřímá Celine Dion na plné pecky skrz stěnu pokoje, ve kterém se pokouším soustředit na překlad českých vět výroční zprávy, kterým vůbec nerozumím. Do toho se ozývají mocné až drásavé vzdechy ženské součásti páru, který se nyní pravidelně v dopoledních hodinách oddává milostným zápasům, a do toho zuřivě štěká (zřejmě žárlivý) pes.

Mám pocit, že Dion, kopulující pár i pes jsou všichni natěsnáni hned za zdí vedlejšího bytu a cíleně mi brání v práci. Musíme mít nějaké nové sousedy, říkám si. Nedovedu si představit, že někdo ze starousedlíků v důchodovém věku by byl schopen denního výkonu takové intenzity.

Snad abych šla radši do kuchyně umýt nádobí, než to skončí. V tomhle se dělat fakt nedá.

 

Reklama

*        *        *

 

 „Pani, chcete mě tim chlebem bacit do hlavy?“ zjišťuje velmi družný mladý prodavač ve strašnickém Albertu, kam chodíme často nakupovat. Spolu se silně prošedivělým dlouhovlasým hipíkem s vrásčitou tváří Sedícího býka těsně před skonem patří k nejvýraznějším postavám už tak dost barvitého prodavačského týmu.

„Né, jen nechci ten chleba dávat na pás, protože jsem si nevzala pytlik,“ vysvětluju, proč ve frontě u pokladny třímám šišku chleba jako pochodeň. Do pytlíku jsem ho nedala schválně, už tak bych s igeliťáky mohla vystlat hnízdo ptáka moa.

„No to bych vám taky nedoporučoval, je to pěkná prasárna,“ schválil mladík moji obezřelost. Nic neříkám, jen povytáhnu obočí. „To byste koukala, co na to lidi dávaj…“

Tak to bych radši vidět nechtěla. Před oči se mi pohotově derou scény, ve kterých na pásu defilují bizarní až odpudivé objekty včetně celých bezdomovců hovících si na mrkvovém lůžku. Rychle zaplatím a prchám. 

 

 *        *        *

 

 „A tohle je co?“ procedí kadeřnice provozovny na Starostrašnické ulici, kam jsem ze zoufalství vlezla poté, co se mi podařilo ostříhat si sama jen půl hlavy, protože dozadu si prostě nedosáhnu. „Ofina?“

Za vlasový útvar nad čelem naštěstí nejsem zodpovědná. „Né, to mi podstřihla tady ty vlasy vepředu, prej aby to líp drželo,“ popisuju strategii své „pravidelné“ kadeřnice, jejíž totožnost úmyslně obcházím vágní formulací. Radši bych bývala šla k ní, ale má třítýdenní čekací lhůty a už tak jsem návštěvu u ní oddalovala tři měsíce. Veškeré kadeřnické úkony totiž z hloubi duše nesnáším, ale v pokročilém věku už jsou dlouhé vlasy neudržitelné, respektive je čím dál těžší je v dostatečném množství na hlavě udržet.

„No tak to já neudělám!“ oznámí slečna rezolutně a dá se do stříhání. „…no vidíte, tady vzadu máte tolik vlasů! Ty kdyby vám rostly vepředu…“

A je to tady. Po každé návštěvě kadeřnictví se moje ego scvrkne do velikosti sušené švestky. „Kouty máme v rodině,“ vysvětluju rezignovaně. „Všichni je mají.“

„Vážně?“ diví se kadeřnice s nelíčenou upřímností, jako by kouty na hlavě byly jev vyskytující se s frekvencí tunguzského meteoritu. „Až vám to tady vepředu doroste, bude to lepší,“ dodá kondolenčním tónem.

„Víte, já to moc neprožívám,“ začínám být naštvaná. Říkám pravdu. Kdyby mě moje vlasová pokrývka natolik traumatizovala, pravděpodobně bych si už našetřila na nějaký ten transplantátek. Dnes je to zcela rutinní operace. Dokonce jsem četla, že se transplantují i řasy z vlasů na zátylku, i když nezcela zanedbatelnou mouchou na této řasové kráse je fakt, že se potom každá řasa kroutí jinak a musí se pravidelně zastřihávat.

„A co třeba nějaký výživný šampon?“ doráží slečna dál s býčí zarputilostí.

Ježišmarjá! Chtěla bych jí vyškubnout hlasivky, aby zmlkla. Chci jít domů a zavrtat hlavu do metrový jámy.

S dýškem jsem to rozhodně nepřehnala.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama