Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Stimulační záležitost

Tak jsme dostali bakšiš, oficiálně nazývaný economic stimulus payment, který v tomto období rozesílá americká vláda zhruba 130 milionům amerických daňových poplatníků, jejichž loňský příjem se vejde mezi 3 000 a 75 000 dolarů na hlavu. Tento bohulibý počin lehce navýší současný federální dluh 9,2 bilionů (v USA trilionů) dolarů  o nějakých 110 miliard. Rozhodně prý není zdvořilé strčit ty peníze pod matraci, ale máme se s nimi vrhnout do víru nákupních radovánek, vzít obchody hezky ztečí, a tím zabít několik much jednou ranou:

  1. pořídit si za vládní peníze několikero nových svetříků do již tak přetékajících amerických skříní
  2. v nákupním procesu odhodit deprese z americké ekonomické deprese
  3. zachovat se ryze vlastenecky tím, že honbou za svetříky dodáme žádoucí stimul americkému hospodářství

Nějak v tom nenacházím logiku, ale to bude určitě tím, že nejsem ekonom. Manžel pracuje v investičním bankovnictví a taky mu tento "záchranný" plán v době sílící hospodářské nejistoty nepřipadá moc rozumný. Když se ho někdo ptal, jak dlouho bude "krize" trvat, odpověděl, že 12 let, protože celý ekonomický systém zřejmě bude muset projít důkladnou restrukturalizací. Ani moc nežertoval.

Nejsem sice americká občanka, ale kdyby mě vláda vyzvala, abych v rámci potřebného kopance do ztěžklého zadku americké hospodářské kobyly šla do nějaké potřebné instituce odpracovat jistý čas zadarmo, pomohla s úklidem nebo úpravou veřejných prostranství či nalévala polívku početné armádě newyorských bezdomovců, neváhala bych, protože coby rezident bych to cítila jako svou morální povinnost. Ale pomáhat nakupováním? Kde končí hranice konzumu? A kolik asi celý ten administrativní proces rozesílání šeků víc než 130 milionům lidí stojí?

Netvrdím, že nám ty stimulační peníze nepřišly vhod. Dohromady jsme dostali 1 200 dolarů, 600 na člena domácnosti, což je maximum (300 dolarů je minimum), a vláda to nemohla načasovat líp, protože manželův zaměstnavatel – vlastník menší banky – mu zrovna ze dne na den přestal platit, samozřejmě v rozporu s pracovní smlouvou. Tak jsem se seznámila s účinným prostředkem vysoce rozvinutého kapitalismu, jak se zbavit zaměstnance, aniž by se šéf obtěžoval výpovědí. Zaměstnanec, jenž není technicky vyhozený, nemá v USA nárok na podporu v nezaměstnanosti. A protože už tak bez mzdy rychle generuje finanční deficit, jít do soudní pře si rozmyslí, jelikož američtí právníci stojí kupu peněz. Velmi šikovné. Doporučuji tuto zkušenost všem, kdo jsou silně unavení českým "socialismem".

Reklama

No nic, stejně jsme ve sféře pracovního vyžití potřebovali změnu, ale samozřejmě jsme za této situace vládní peníze nerozházeli za svetříky a jiné spotřební zboží, které nepotřebujeme a nespotřebujeme. Místo toho jsme jimi zaplácli nečekaně vzniknuvší trhlinu v příjmu, jež se velmi rychle rozvírala v zející propast. Tedy zaplácli zní příliš optimisticky. Státní bakšis nestačil ani na polovinu měsíčního nájmu.

Obávám se, že naše chování nebylo z ekonomického hlediska ideální. I když smyslem stimulačních peněz je vrátit obdržené finanční prostředky do oběhu co nejdříve, což jsme učinili, z nájemních peněz nejde do vládní kasy nic navíc, kdežto ze svetříků by dostala prodejní daň, jež ve státě New York činí něco přes osm procent. Tím jsme propásli šanci svými nákupy trochu víc podepřít vratké nožky amerického hospodářství. Snad nám to vláda – a pánbůh – odpustí.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama