Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Srpen ’68: deziluze z budoucnosti

Neměla jsem pražádné nutkání pitvat srpen 1968. Až do včerejška, kdy mě manžel přemluvil, abychom se šli podívat na vernisáž výstavy českého fotografa Josefa Koudelky v newyorské čtvrti Chelsea. Moc se mi tam nechtělo, vždyť jsem to všechno viděla a slyšela ad nauseam. Černobílé fotky zachycují dění v pražských ulicích po příjezdu vojsk tehdejších spřátelených bratrů. Obrázky prostupují občasné anglické texty na zdi vysvětlující situaci. A jak to začnu číst, najednou ke svému úžasu a zahanbení zjistím, že uprostřed té blazeovaně se tvářící „trendy“ společnosti newyorských konzumentů umění brečím.

Konkrétně mě do tohoto politováníhodného stavu uvedly dva texty hned na začátku expozice, jež na stěně v geniální juxtapozici předkládaly překlad prohlášení československých ústředních potentátů, kteří byli zjevně v šoku nad tou nenadálou bratrskou pomocí a apelovali na mírumilovnou českou povahu ve snaze zabránit projevům násilí, a oficiálního textu sovětské tiskové agentury TASS, tvrdící s necitelností a lživostí politice vlastní, že českoslovenští soudruzi o pomoc požádali. Obojí dohromady se mi slilo v amalgám bezbřehé bezmoci, i po letech bolestně a aktuálně hmatatelné.

Ten den mám vyražený do paměti s podivuhodnou zřetelností, kterou ani čtyřicet let nikterak neobrousilo. S bratrem jsme se o prázdninách střídali v ranních cyklistických výpravách do města pro čerstvé housky k snídani. V raném školním věku jsme o politickém vývoji neměli ani páru. 21. srpna byl na řadě brácha. Přijel zpátky domů bez housek, s očima navrch hlavy. Před polednem se rodiče vrátili z práce a jakž takž nám vysvětlili, o co jde. Pamatuju si, že jsem bulela, protože jsem se bála, že nastala regulérní válka.

V těch fotkách vystavených v Chelsea to všechno bylo. Zoufalství, jež přebíjela ona neuvěřitelná energizující atmosféra těch několika prvních dnů, kdy se lidé stavěli do cesty tankům a chtěli věřit, že svět politikaření se dá zvládnout zdravým rozumem. Znovu se mi vybavily hlasy z rádia, které v každé druhé větě mluvily o národní suverenitě. I já, školačka, jsem tehdy cítila, že Čechoslováci ji skutečně několik dní měli – pravou, nefalšovanou národní suverenitu, pocit pospolitosti a semknutosti a hrdosti, byť v kauze předem ztracené.

Reklama

Neslzela jsem nad těmi fotografiemi proto, že bych se litovala, co jsem musela já a ostatní za socialismu pod dohlížejícím okem spřátelených armád vytrpět a o co jsem přišla a co mi bylo odepřeno. Pro mě je socialistická kapitola skončená a na rozdíl od jiných považuju tu zkušenost za cennou, právě proto, že byla tak trpká. Ale lituju potenciálu, které lidstvo krachem komunismu ztratilo. Je mi smutno, že po čtyřech desetiletích se nic nezměnilo na tom, že světové velmoce zůstávají v pokušení učinit ze života obyčejných, často nic netušících civilistů mizérii. Coby osoba uvízlá mezi českým post-socialismem a americkým kapitalismem dovedeným do tržní dokonalosti nevidím velký rozdíl mezi Maďarskem a Československem, Vietnamem a Irákem nebo Gruzií. Pořád jde o mocenské ambice, jen se pokaždé zabalí do trochu jiné rétoriky.

Absurdně někdy skoro závidím Čechům, kteří prožili a prožívají oba režimy výhradně na české půdě, protože mohou nadále hýčkat své ideály a iluze, svorně nadávat na české poměry a pořád věřit, že kapitalismus je to pravé ořechové, jež potřebuje jen sem tam vyladit, nejlépe po americkém stylu. Ale mě vyprahlá prázdnota amerického konzumního kapitalismu děsí. V jednom z nekrologů, jež se vyrojily po Solženicynově smrti, jsem četla, že už v 70. letech během života v massachusettském ústraní popudil nemálo Američanů kritikou jejich „vulgárního materialismu“. Smířit se s takovým životním stylem muselo být obzvlášť těžké pro komunisty zdecimovaného člověka v zemi, jež mu poskytla azyl a zpočátku i obdiv, aby posléze vykořenila jeho ideál duchovně vyspělejší demokratické společnosti.

Nakonec i umění se v USA konzumuje en masse. Koudelkova výstava se konala v horním poschodí čtyřpatrové budovy, přičemž v každém patře bylo několik galerií. Po americkém zvyku většina návštěvníků proběhla všechny výstavy ve všech patrech v rekordním tempu, snad jen na Koudelkově vernisáži se zdrželi o malinko déle, aby stihli vypít skleničku. Někdy mám dojem, že přinejmenším v New Yorku se smyslem života stalo úsilí obsáhnout co největší množství čehokoli v co nejkratším čase.

Lítost vyvolaná Koudelkovým svědectvím o srpnu ’68 tak nepramenila z pohlížení do minulosti, ale z pohlížení do budoucnosti, z absence víry, že můžeme žít ve spravedlivějším světě bez válek a vojenských invazí, ať nepřátelských či „bratrských“. Alespoň jako správná Češka pořád věřím ve zdravý selský rozum. Jen se o něj teď mnohem víc bojím.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama