Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Oko

„Ježiš, s tím musíte do nemocnice. Dojděte si na oční kliniku.“ Moje strašnická doktorka jmenuje nejbližší nemocnici, neskrývajíc zděšení při pohledu na mé upíří oko, jež se po dvou slabších pokusech zkraje měsíce tentokrát naplno zalilo celé krví.

„Teďka? Myslíte, že tam ještě někdo bude?“ V oné nejmenované nemocnici mě před lety po týdnu zbytečného ležení a nerudného zacházení propustili s doporučením, ať se dám pořádně vyšetřit. Je půl páté odpoledne. Venku tma jak v pytli a k tomu leje.

„Určitě. Na tohle se vám musí podívat. Máte to tady i oteklé.“ Doktorka se dotkne mé lícní kosti. Její naléhání mě přece jenom znejistí. Kolem oka cítím nepříjemný tlak, ale tvrdím, že vidím normálně.

Venku volám manželovi, že jedu do nemocnice, jen pro jistotu. Když skončím hovor, vzhlédnu a zjistím, že mám všechno rozmazané. Na zastávce tramvaje se snažím luštit jízdní řád, marně. Přijíždí tramvaj, číslo nepřečtu, dokud nestojí přímo přede mnou. Ta, kterou potřebuju, to není.

Reklama

Začnu se klepat a nejen zimou. Najednou mi návštěva oční kliniky přijde docela vhodná. Zřejmě krvácím do mozku, a než se do té nemocnice dopravím tramvají, budu slepá a v bezvědomí! Volám znovu manželovi, že si beru taxík, a vyžaduju, aby mě na doporučené zdravotní pracoviště přijel podpořit. Asi jsem ho vyděsila.

Je mi čím dál větší zima, na krvavé oko mi pleskají velké studené dešťové kapky, a když na mobilu hledám číslo na taxislužbu, třesou se mi ruce. Za chvíli si uvědomím, že jsem udala špatnou adresu, a volám znovu. Operátorka je ze mě lehce otrávená.

Vyhlížím taxík a každá minuta trvá věčnost. Kdybych se nebála, že cestou do nemocnice dočista ztratím zrak a přes tápající figuru bude přejíždět nepřetržitá kolona aut, za čtvrt hodinky bych tam došla pěšky.

Taxikář ani nevypadá naštvaný, že moje destinace nevyžaduje víc než pět minut jízdy. V silně potemnělém rozlehlém areálu nemocnice najde oční kliniku a pak chvíli popojíždíme a hledáme funkční vchod. Vypadá to, že v pět odpoledne se už všichni uložili k nočnímu spánku. Anebo k hibernaci až do jara.

Naštěstí přijíždí dodávka a z ní vyskočí chlapík s umělohmotným chladicím kanystrem v ruce, který nás navede ke správnému vchodu se zvonkem. Asi nese v kanystru náklad čerstvých očních bulv z patologie. Doufám, že v případě nouze na mě jedno zbyde.

Muž s kanystrem a já čekáme, až se objeví sestra. Když nám odemkne a muže vpustí dovnitř, začnu vysvětlovat, že mě posílá moje doktorka. Ani v příšeří vchodu nemusím popisovat proč. Upíří oko vysílá jasné signály na deset metrů.

„A to jdete až teď? Už máme zavřeno. Funguje jen pohotovost.

„No, moje praktická doktorka dneska ordinuje až odpoledne. Trvala na tom, že sem musím jít.“

„A proč s tím chodíte k praktický doktorce?“

„Volala jsem na oční a tam mi řekli, že mám jít k praktický, že to není oční záležitost.“

„To jsou debilové. S tímhle musíte vždycky nejdřív na oční… Tak si zaplaťte devadesát korun.“ Sestra si přece jen netroufne náčelnici Krvavé oko odehnat. Ukáže na automat připevněný zvenku na budově: „Ale musíte mít drobný.“

V šeru a s mlhou před očima zoufale hrabu v peněžence. „Tolik drobných nemám,“ oznamuju odevzdaně. Asi se zhroutím a vykrvácím do mozku ve vchodu do oční kliniky. „Můžu to zaplatit vám?“ žadoním, ale moc naděje mi nezbývá. Už se vidím, jak se poloslepá a nevyšetřená pokouším ve tmě najít cestu ven z areálu.

„Ale já nemám nazpátek.“

„To nevadí,“ zatetelím se štěstím a velkoryse máchnu rukou nad ztracenou desetikačkou. Vítězoslavně vytáhnu z peněženky poslední stovku a mávám s ní před tou dobrou ženou, v duchu žehnajíc štědrému předštědrovečernímu osudu, že tu stovku mám a že mi dovolí ji někomu dát.

Sestra mě konečně vpustí do vstupní haly a složitě vysvětluje platební mechanismus, kvůli kterému mi nemůže dát potvrzení.

„Hlavně že vy budete vědět, že jsem zaplatila, ne?“ ujišťuju se. O žádné potvrzení nestojím, jen o záchranu oka a života. Ovšem v teple a bezpečí kliniky najednou zjišťuju, že zrak se mi prudce vylepšil. Asi to s tím krvácením do mozku nebude tak horké.

Sestra, ze které se v recepci vyklube multifunkční doktorka v bílém plášti, mně u pultu vystaví kartu a znovu mě podusí za to, že jsem nepřišla už ráno. Jelikož moje panika ustupuje, přemítám o tom, že zatímco socialistické a postsocialistické zdravotnictví nakládá s pacientem jako s kusem šutru, který nemyslí a necítí, kapitalistické s ním nakládá jako se zbožím, jehož jediný účel je vydělat doktorům peníze. Pro pacienta to vcelku vyjde nastejno. Když mi v New Yorku provedli laserovou operaci oka s jiným výsledkem, než na jakém jsme se předem dohodli, doktorka kulantně vyřešila moje námitky tím, že mi potom předepsala brýle slabší o onu jednu spornou dioptrii, takže jsem s nimi nic neviděla.

Jdeme pospolu do ordinace s přístroji. Do toho volá Ira (manžel). Říkám mu, aby nejezdil, protože tuším, že najít ve tmě oční kliniku v nemocnici, kde nikdy nebyl, nebude snadné. Ale on už je v areálu a podle očekávání těžce bloudí.

Doktorka vyčkává, přerušuju hovor a nechávám Iru napospas dešti a větru. Omlouvám se za telefonát a za to, že ruším v tak nepříhodnou hodinu. Žena se kupodivu tváří mnohem chápavěji. Ve světle zářivek je upíří oko přece jenom docela působivé.

Začínáme obezřelou konverzaci v přátelštějším tónu o mých potížích, zatímco je mi měřen oční tlak a jiné parametry. Doktorka mě uklidňuje, že špatné vidění je pro tuto příhodu typické, protože hematom tlačí na okolní tkáň. „To je jako když máte modřinu.“

„Mně taky praskají cévky, na rukách,“ svěřuje se, když přecházíme k jiné ordinaci, abychom vyčkaly příchodu doktora, jenž má provést další vyšetření. „Nedá se s tím nic dělat. To si vybere samo, jestli v oku nebo jinde… To byste koukala, jak některý lidi vypadají, co sem s tím přijdou. Když to krvácí hodně, může jim prasknout spojivkový vak.“

To zrovna teď potřebuju, dozvědět se, že mi upíří oko může explodovat. Snad abych už začala šetřit na umělé. Přemýšlím, jestli se na noc vyndává a jestli ho musím pravidelně mýt a dezinfikovat. A jak budu vypadat bez něj. Znala jsem chlapíka, co měl místo oka díru, šel z něj docela strach.

Taky nemám úplně čisté svědomí, protože vím, že zírání na monitor počítače  oči prokazatelně vysušuje a způsobuje jejich horší okysličování. Co je vyschlé, má větší tendenci praskat. A poslední dva měsíce jsem svým očím kvůli návalu práce dopřávala počítačové orgie. Musí být vysušené jako solené tresky.

„Dneska je vůbec divnej den,“ přeruší doktorka moje chmurné úvahy. „Taky mi není dobře, nějaký špatný tlak nebo co.“

Hned pookřeju. Třeba nemůžu za všechno jenom já. „A taky se vám tak motá hlava?“ vyptávám se iniciativně.

„No jéje.“

Už jsme skoro kamarádky. Nic nesblíží cizí lidi víc než sdílení symptomů skutečných či iluzorních poruch tělesných funkcí.

Kolem mě proběhne mladý vysoký doktor, který by si mohl přivydělávat pózováním v módních časopisech. Zapluje do ordinace, aniž by mě vzal na vědomí.

Volá opět Ira. Snažím se mu po telefonu pomoct najít kliniku, ale sama nevím, ve které části areálu stojí. Sotva domluvím, vynoří se doktorka s bezdrátovým telefonem v ruce.

„Slyšela jsem, že mluvíte anglicky. Můžete to vzít?“

Klidně. Taky můžu pomoct vytřít podlahu.

„Hello?“ Nic. „Who is calling?“ Ozve se hlas mluvící dobrou angličtinou, který patří osobě mužského pohlaví v Rumunsku. Prý provádí výzkum o laserových očních operacích ve střední a východní Evropě. Než mi to složitě vysvětlí, doktor-model už na mě čeká. Oznámím téma hovoru a doktorka mi vytrhne telefon z ruky a hodí ho na stůl.

„Ať si zavolá ráno.“ Rumun má smůlu.

Doktor mě nechá přečíst pár písmen na tabuli a prosvítí oči. „Hm, praskla vám cévka. Není to úplně normální.“

Aha.

Otočí se na židli ke mně zády a začne něco psát na počítači. Vyšoupnou mě z ordinace, abych počkala v čekárně na křesílku. Mezitím Ira úspěšně doráží k oční klinice a snaží se najít funkční vchod. Nejde mu to, protože naváděcí dodávky čerstvých bulv z patologie pro tento den zřejmě skončily.

Jdu ke dveřím a vyhlížím ho ve tmě. Je zamčeno. Prosím doktorku, aby mu odemkla, ale ona mi strčí papír do ruky, že jsou se mnou hotovi.

Po šťastném shledání s manželem jedeme domů, kde si upíří oko podle instrukcí obkládám ledem. Od té doby se už několik dnů zhruba každou hodinu chodím dívat do zrcadla, jestli se ze mě zase nestává upír. Pěkné Vánoce.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama