„Aha,“ znejistím a pokouším se získat detaily marinovací techniky, abych mohla učinit zodpovědné rozhodnutí za Iru (manžela), který je zrovna na záchodě, neboť je mi známo, že příliš kyselá potrava mu nechutná.
Strohá odpověď servírky mě moc neuspokojí. „Hm, tak to budu muset počkat… a ty vinné listy jsou plněné?“
„Ano, rýží.“
„Tak já bych si…“ „To si objednáte najednou,“ rozhodne servírka za mě a odejde, přestože v kavárně jsou dohromady asi tři zákazníci, takže tam rozhodně nemusí lítat jako fretka.
Zmocní se mě lehké zoufalství. Chtěla jsem si objednat aspoň něco k pití. V břiše mi kručí hlady a Ira pořád nejde. Znovu studuju jídelní lístek, abych mu mohla promptně předestřít náhradní možnosti v případě, že se marinovaného lilku zalekne. Moc jich ale není.
Konečně. Po strategické poradě dáme lilku šanci. Přivoláváme servírku. „Tak my si teda dáme jednou ten marinovaný lilek, jednou plněné vinné listy, pitu chleba, jeden čokoládový koktejl a…“
„Čokoládový nemáme, jen banánový a jahodový.“ Ira krčí nos, banány ani jahody nejí. Servírka se otočí a opět se rezolutně vzdálí, aniž by čekala na jiné varianty našeho pitného režimu.
„Jdeme pryč,“ rozhodne Ira. Vzápětí zaregistruje můj zoufalý výraz a mění rozhodnutí. Na odchod už je pozdě. Na to má čuch, protože jeden z našich nezapomenutelných společných zážitků brzy po seznámení byl můj hysterický výlev, poté co mě ráno nechal čekat dvě hodiny ve svém bytě s lednicí zející sterilní prázdnotou. Cestou v autě na snídani jsem srdceryvně vzlykala s hlavou na kolenech a výjimečně jsem si nemusela vejce přisolovat.
Odborně se tomuto amoku říká hypoglykemie. Jednou z mých nejbarvitějších hypoglykemických scén byla návštěva u známého, který měl původně vařit oběd, ale nevařil. Po dvou hodinách, zatímco se ostatní družně bavili v obýváku, jsem sklesla na kolena u kuchyňského okna a intenzivně skrápěla parapet sebelítostnými hladovými slzami. Když mě tam našli, málem mi do té záplavy už museli házet záchranný kruh. Kamarádi, se kterými jsem přišla, hned věděli, která bije, ale hostitel pro tento nepříliš okouzlující druh mých už tak chatrných společenských dovedností neprojevil moc pochopení.
Poučen historickými událostmi, Ira se mnou trpělivě vyčkává.
Servírka nese jídlo. Ira hledí na skromný obsah svého talíře s šokovaným výrazem. Lilek někdy doma dělám, ale tři hnědé pidibobky podivného tvaru jako lilek nevypadají ani nechutnají. Ale marinované jsou, a to zřejmě v čistém octě industriální síly.
Zatímco se vrhám na svoje vinné listy, Ira přežvykuje suchý arabský chleba s dvěma kolečky mrkve, které slouží jako zeleninová příloha k bobkům. Je mi ho líto. Občas jeden z bobků přikousnu k listům, extra kyselé já můžu, ale tuhle delikatesu musím i já dávkovat opatrně.
Podaří se mi přivolat servírku. „Můžeme si objednat něco k pití?“ „Jistě,“ přisvědčí bez mrknutí oka. Nevím, jestli si z nás nedělá srandu. „Tak jeden jablkový džus a jednu kávu preso.“
Podivuhodnou shodou okolností jsou oba nápoje na skladě.
Moje hladová krize je zažehnána, měli bychom zaplatit a vypadnout, aby se Ira mohl pořádně najíst aspoň doma. Na stoosmdesátikorunový účet máme jen tisícikorunovou bankovku, ale podaří se nám dát společně dohromady devadesát korun v drobných, abychom servírce ulehčili její těžký životní úděl.
„Hm, drobné nemáte?“ „Bohužel.“ Servírka beze slova zmizí ve směru záchodků. Po chvíli se opět vynoří. „Ale ty drobný si nemůžu vzít, na to nemám nazpátek.“
Hladina cukru mi sice po jídle stoupla, ale nálada nadále klesá. „A co teda máte? Nemáte jídlo, co si objednáme, nemáte pití, nemáte drobný.“
„Jsme kavárna, nemusíme mít všechno, co je na jídelním lístku,“ odtuší pistolnice a cvrnkne palcem o kolt u pasu. „Dostali jste, co jste chtěli, ne?“
Užasle na ni koukám. „No právě že nedostali,“ zbytečně plýtvám energií těžce vydobytou z vinných listů. „Restovaný lilek jste neměli a čokoládový koktejl taky ne.“
„V tuhle dobu si tady takovýhle věci nikdo neobjednává. V koktejlu je zmrzlina, ten se dělá hlavně v létě.“
Nějak mi to nedává smysl. Čokoládový koktejl ze zmrzliny na podzim nemají, ale jahodový a banánový – taky ze zmrzliny – ano? „Tak proč to nenapíšete na tom jídelním lístku, že je to sezonní a že to nemáte?
„Proč bysme to dělali?“ No proč, žejo? Že se ptám jak debil. Příště si nesmím doma zapomenout křišťálovou kouli, abych z ní vyčetla, co je v této sezoně příhodné si objednávat a co ne. „Vy jste tady asi poprvé, tak nevíte, jak to tady chodí. Nikdo si nikdy nestěžoval.“
Logickou argumentaci miluju. „Poprvé tady nejsem, ale určitě naposled,“ odtuším a cvrnknu do svýho koltu, který jsem až doteď měla schovaný pod svetrem.
Venku blaženě nasaju do plic velkou dávku nepodzimně vlahého vzduchu od Vltavy čeřící se v odpoledním slunci a roztáhnu křídla. Letíme domů. Najíst se.