Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Mírná ekologie v mezích konzumu

Někdy dumám o tom, jestli bych víc nepodlehla svodům konzumerismu, kdybych si zkušenost s tržním kapitalismem odbyla výhradně v post-socialistických českých luzích a necpala se do Ameriky. Určitě bych si hojné výlety do nákupních center dokázala chytře zdůvodnit. Nakonec my, řadové oběti socialistické zvůle nehonosící se zvučnými disidentskými jmény, se musíme samy nějak odškodnit a léta strádání a ožužlávání vyschlých kubánských pomerančů si vynahradit, když nám to vláda odpírá. A tak bych si v plíživější středoevropské konzumní atmosféře třeba dodnes pokaždé přála k Vánocům nový model norkového kožichu a pravé krokodýlí kabelky. Vždyť vykuchat pár norků je skoro totéž jako zabít několik ondater nebo krys a krokodýli žerou lidi, takže boty a tašky z nich vlastně vyrábíme v sebeobraně. No ne?

Vzpomínám na jeden film ze série o četníkovi ze Saint-Tropez, kde Louis de Funès kvůli milostným ambicím své dcerky předstírá, že je milionář, jehož jachta kotví za rohem. Coby notorický smolař je však objektem dceřina zájmu přistižen se síťovkou, nesa domů nákup z nějaké samoobsluhy. Tenkrát v šedesátých nebo sedmdesátých letech to byla vyloženě trapná scéna, ze které se musel vykrucovat tvrzením, že nakupování je jeho – pochopitelně silně extravagantní – koníček. Bohatci se na něj dívali jako na blázna.

Dneska jedu v newyorském metru, kde nejméně polovina cestujících čte bulvární časopisy, stejně jako v Praze Blesk nebo Spy, a všude jsou obrázky hollywoodských hvězd a hvězdiček, jak si pyšně vykračují s taškami s logem honosných obchodních domů. V USA bylo nakupování povýšeno ze všední povinnosti obyčejných pěšáků na chvályhodnou a zaviděníhodnou činnost, které se intenzivně věnují i slavné osobnosti. Divím se, kde vůbec mezi tím nakupováním berou čas natočit semtam nějaký film. Představte si, že takoví rytíři kinematografie jako Peter O'Toole nebo Ben Kingsley vycházejí z londýnského obchoďáku s pěti taškami v rukách a dvěma bodyguardy za zády a zubí se do objektivů bulvárních fotografů, šťastní, že svými nákupy pomohli posílit britské hospodářství. Ale kdoví, možná jsem si jen nevšimla, že to taky dělají, aby udrželi krok s dobou.

Myslím, že přemrštěná spotřeba a nakupování vlastně už vůbec není jen o penězích. Stal se z toho životní styl, do kterého se v USA velmi ochotně hrouží jak bohatí, tak chudí. Přitom by stačilo se jen trochu zamyslet, jestli opravdu potřebuju ty obrovské hromady věcí, nebo jestli lze najít kompromis, který v konečném důsledku poslouží líp mně i ostatním, hlavně těm, kteří se do téhle konzumní paseky teprve narodí.

Reklama

Četla jsem článek o jednom z potomků britské větve Rothschildů, který je nejmladším Britem, jenž dosáhl obou pólů, a momentálně v San Francisku staví plavidlo z plastových lahví, nazvané Plastiki coby pocta – či výsměch? – Thoru Hayerdahlovi, na němž chce podniknout plavbu přes Pacifik do Austrálie. Není to jedna z choutek znuděného milionářského synka, který se musí uchylovat k extrémům, aby vydoloval zbytky vyšumělého adrenalinu, ale snaha zviditelnit znečištění oceánů a podpořit ekologický aktivismus hlavně mezi dětmi, od nichž se nenásilnou cestou šíří dál.

Ekologický aktivismus je poněkud nešťastné sousloví, které jistě mnohým lidem rovnou otvírá nožík v kapse. Provozují ho totiž ty zelené mozky, řekněme rovnou extremisti, kteří si ve svých metodách nezadají s teroristy. Tato zkreslená, byť do značné míry odůvodnitelná percepce je dnes zřejmě hlavní problém jakéhokoli ekologického úsilí, protože někteří aktivisté své ideje a cíle dosti hrubě vtloukali či nadále vtloukají kladivem do hlavy nevinným konzumentům a pohlížejí svrchu na každého, kdo se s jejich názory neztotožňuje. Na jednu stranu jejich motivaci chápu, protože zvrátit zavedené zvyky a vyburcovat občany z pohodlnosti je velmi obtížné, ale svým počínáním silně zdeformovali podstatu ekologického hnutí a hodně mu uškodili.

Podstatou ekologie přece není zavést spartánský styl, vrátit se do jeskyní a umývat se v potoce a trestat každého, kdo si dopřeje trochu luxusu. Můžu si užívat život a koupit si občas nějaký hadřík, nové auto nebo jet na dovolenou, za kterou se táhne nezanedbatelná karbonová stopa. Podstatou je najít rozumnou míru, aniž by se člověk stal pokrytcem nebo asketou. Přemýšlet o tom, co dělám, a smířit svoje egoistické touhy s potřebami definovanými zdravým rozumem. I Rothschild přiznává, že má rád naducané polštáře a pohodlí. Ale místo aby prostě jen konzumoval, což by klidně mohl dělat 24 hodin denně v extrémním měřítku, chce být taky užitečný a přispět k tomu, aby si lidé uvědomili, že tento způsob života a rozvoje není udržitelný a že každý může něco udělat.

Onehdy jsem v autobusu zaslechla dvě dámy, jak se vysmívaly autíčku Smart a křižovaly se, že by s ním na dálnici nevyjely, protože by jistě lehce přišly k újmě. Usoudila jsem, že jako většina amerického národa patrně řídí jeden z těch SUV tanků, které by řidiče i se Smartem rozdrtily jako housenku. A pak jsem četla rozhovor s britským šéfem HBO Films v Americe, který popisoval rozdíl mezi Británií a USA: "Když vidíte v Anglii někoho řídit Smart, říkáte si, jak to, že tenhle chlapík má Smart a já ne? V Americe si řeknete, hm, jednou budu možná taky jezdit Smartem."

Přesně. Jednou. Až nebude zbytí. Až bude benzín na příděl. Nebo taky až naprší a uschne.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama