Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Letmý sestup do hlubin krajanské duše

Vím, krajan je takové divné, staromódní slovo, ale jiný výraz než „Češi žijící v zahraničí“ pro české expats neexistuje a mně celý ten fenomén krajanství poslední dobou povážlivě vrtá hlavou. Částečně to vyprovokovaly reakce krajanů na moje články, částečně fakt, že po sňatku s cizincem, což nastalo poměrně nedávno, si už nemůžu pobyt v zahraničí regulovat podle své libovůle, ale musím se řídit tím, co je racionální a reálné pro nás jako tandem. A taková ztráta svrchované rozhodovací moci o místě pobytu s člověčí duší něco udělá.

Krajany bych rozdělila do dvou skupin: na ty, kterým dlouhodobý pobyt v zahraničí otevře nová okna poznání a vědění, a ty, kterým tato životní zkušenost většinu oken zavře a nastane takzvané tunelové vidění. Podotýkám, že tunelové vidění není v žádné korelaci s inteligencí. Což věci ještě víc komplikuje.

Nemluvím teď jen o disidentech, které nezřídka dohnal k nucené emigraci bývalý režim, ale i o lidech, kteří se v cizině usadili dobrovolně, protože hledali „lepší“, anebo prostě jen „jiný“ život, často netušíce, jak výrazně jiný se ten život ukáže a jak se tyto rozdíly otisknou v emigrantově mysli a duši a nasměrují ji buď k těm novým okenním průzorům, anebo do tunelu.

Nabízí se lehkovážný závěr, že lidé v tunelu, kteří vidí a schvalují jen to, co je kompatibilní s jejich životní filozofií zformovanou pobytem v cizině, jsou šťastní a spokojení, protože všechno, co se do jejich tunelu nevejde, ze zásady odmítají. Ale asi to nebude tak jednoduché. Mně se to většinou jeví jako dost velký průšvih pro všechny zúčastněné.

Reklama

V té souvislosti si často vybavím první výrazný zážitek s krajany v Seattlu na konci roku 1995. Přijela jsem tam těsně před Silvestrem, nachcípaná, takže jsem odmítla slavit konec roku s kamarády kempováním na sněhu v nedalekých horách. Od rodinného přítele v Londýně jsem měla kontakt na člověka generace mých rodičů, který žil v blahobytném důchodu na Mercer Island. Byl to bezvadný chlapík, jenž mě ve svém vintage mercedesu vzal na výlet po okolí a byla radost se s ním bavit o čemkoli, proto jsem neváhala přijmout pozvání strávit Silvestr v jeho domě s ním, jeho ženou a několika přáteli.

Většina těchto přátel byli čeští a slovenští krajani, kteří se v Americe díky svým „zlatým českým ručičkám“ skutečně vypracovali, nezřídka jako zaměstnanci firmy Boeing, takže stejně jako můj hostitel vlastnili výstavní vily a vintage automobily a byli nadosmrti velmi dobře zajištěni. Dalo by se říct, že na tehdejší české poměry žili opravdu v luxusu. Ovšem na rozdíl od mého hostitele, který se ukázal být solitérem v okolním moři trpkosti, si to vůbec neužívali. Ježíšmarjá, jak ti byli zahořklí! Všichni unisono nadávali na Česko a cítili se dotčení, že jim jejich rodná země po revoluci neprojevila dostatečnou vděčnost za to, že republiku tak dobře venku reprezentovali (já jsem jim to uznání přála, ale rodná země se topila ve vlastním moři trablů).

V USA tito krajani bez výjimky uctívali ty nejkonzervativnější republikány, kteří pro ně ztělesňovali vše, co jim rodná hrouda odepřela, a absolutně odmítali jiné politické či ideologické pozice. Měla jsem pocit, že jejich názorový vývoj ustrnul v okamžiku, kdy odešli z vlasti. I v době technologického rozvoje a internetu působili jako archaické figury z éry rakousko-uherského mocnářství. Byl to nesmírně bizarní a trochu děsivý zážitek.

Tehdy zcela nepochopitelná míra jejich zapšklosti mě tak vyděsila, že jsem nabyla přesvědčení, že vkročím-li do nového roku s touto sešlostí, vykoleduju si celý rok mizérie. V panice jsem proto pod nějakou záminkou přesvědčila svého laskavého hostitele, aby mě ještě před půlnocí odvezl domů. A jak jsem si pak přes půlnoc lebedila v posteli sama jen se svým virem!

Chápu, že často nekritický obdiv k adoptivní zemi a její až útočná obhajoba krajany je protipólem hořkosti vůči Česku, jež se v mnoha emigrantech nahromadila během jejich odtržení od domova, ať už nuceného či dobrovolného. Ale jsou i takoví, kteří se ubránili tomu, aby se „okna“ jejich mysli v jistém směru zavřela, a zachovali si stejně kritické oko vůči oběma zemím. Tím nemyslím kritické doslova, ale oko jasně vidící a nepostižené slepotou vůči cizí zemi, jež mě přijala a umožnila mi si v ní vytvořit druhý domov. Fakt, že se mi v této nové zemi všechno bezvýhradně nelíbí, přece neznamená, že mám vadný charakter a nemám právo v ní žít!

Naštěstí jsem potkala i krajany, jejichž okna zůstala dokořán, kteří si uchovali optimismus a kladný vztah k rodné zemi a byli schopni nabídnout nezištnou pomoc, ale musím s lítostí říct, že já sama jsem se hlavně mezi starší generací potkávala spíš s typy ze seattlovského silvestrovského večírku. Až jsem se jim raději začala vyhýbat. Jejich tunelový náhled naprosto negoval všechno dobré, co v cizině svým úsilím dosáhli, a stejně jako se ve své neutuchající obraně nové vlasti stali papežštější než papež, tolik kritizovaná česká mentalita a netolerance z jejich postoje čišela vlastně mnohem víc než z Čechů žijících v Česku.