Jmenované choroby, kterých bylo víc, ale všechny si je nepamatuju, patřily ženě mladšího středního věku, již předtím přivezli na vozíku s bolestmi na hrudi a uložili hned vedle mě. Tipovala jsem, že vážila dvě stě padesát až tři sta kilo, ale v těchto dimenzích moje odhadovací schopnosti už trošku tápou. Doprovázely ji dvě –náctileté ratolesti, každá bratru o hmotnosti nejméně dvou metráků. Napadlo mě, že do našeho pražského bytu by museli jezdit pidivýtahem v budově po jednom a že děti jen zázrakem neskončí jako jejich matka. I můj nadlidsky shovívavý manžel, jenž pořád akčně naháněl okolní personál, zatímco já jsem letargicky pozorovala cvrkot oblouzněná morfiem, který tam pacientům nalévali do žil jako housky na krámě, nemohl od tohoto pozoruhodného tria odtrhnout oči.
Nejdřív jsem se v duchu lehce politovala, jak je nespravedlivé, že já, jejíž hmotnost ani v době největší oplácanosti nepřekročila pětapadesát kilo, byť do značné míry díky vrozené konstituci a genetické výbavě, jsem skončila v nemocnici s bolestivými zažívacími obtížemi navzdory celkem racionální výživě, zatímco tahle rodinka evidentně svoje trávicí a jiné systémy přepíná daleko za původně programovanou kapacitu. Ale vzápětí jsem si uvědomila, že je dost nefér házet vinu za jejich zdravotní problémy výhradně na ně, když je celý systém nastavený právě na to, aby se v ničem neomezovali, a non-stop se jim to důrazně připomíná. Nakonec denně vidím doma, co taková úderná reklamní masáž udělá s křehkým psyché bezbranného lidského jedince. Tím myslím svého muže, který byl důsledně – a bohužel dosti účinně – takto formován od svého raného amerického dětství.
Ač v některých parametrech je moje příčetnost nepochybně diskutabilní, jsem celkem normální v tom, že se ráda dobře najím a občas si ráda něco hezkého koupím. Ale v USA veškerá kritéria přiměřené spotřeby dávno prolomila strop a vyšplhala do závratných výšek. A ať se snažím sebevíc, nemůže mi to být jedno.
Například jsem zrovna vyhodila půl velké plastové krabice biosalátu, protože byl shnilý. Už několikrát jsem manželovi připomínala, ať nekupuje tu největší krabici, protože zelenina nevyztužená dostatečným množstvím chemikálií má kratší životnost a oddává se hnilobným procesům dřív, než ji stačíme zkonzumovat. Ale než se naděju, v lednici už zase spočívá obří krabice, protože největší balení je přece cenově nejvýhodnější, ne? Na fakt, že potom část výhodného kupu skončí v odpadcích, se už jaksi nebere zřetel. Stejně tak se doma objeví balení deseti kotlet, protože na něj byla sleva, přestože nekrmíme tucet hladových krků. Kdybych koupila množství pro dva za nezlevněnou cenu, ušetřila bych víc. A z čínské restaurace muž donese dvojité porce, ze kterých by se najedlo šest lidí, protože stály jen o dolar víc než singl porce. Vůbec nechápe, že mě tahle nezvládnutelná kvanta všeho a všude deptají, protože vždycky něco z toho přijde nazmar. Někdy i hodně.
Dále je tu ještě velice výhodný systém "buy one get two" a kupóny v přílohách periodik a katalozích supermarketů nabízející slevy od dvaceti centů až do několika dolarů za zakoupenou jednotku. No nekupte to, když můžete mít místo jednoho pětilitrového džusu hned dva! Takto manžel ulovil taky dvě třičtvrtělitrové láhve šamponu, které nevypotřebuje ani za rok. Moje námitky, že tekuté hygienické a kosmetické prostředky se kazí stejně jako potraviny, dopadají na hluché uši, jak se tady říká. No co, jestli nová raketová základna, ať v Česku nebo jinde, vyústí ve třetí světový válečný konflikt, tentokrát jistě nukleární, aspoň se vypaříme s čistými hlavami. A slevové kupóny se taky hodí, hlavně na nákup věcí, které člověk vůbec nepotřebuje a které by ho jinak ani nenapadly. Ovšem médii zpracovaný zákazník je přesvědčen, jak úžasně levně zboží pořídil.
Kdo je zodpovědný za to, že půl kontinentu takzvané západní civilizace podlehlo davové psychóze nezřízené spotřeby? Kdo dokázal tak geniálně vmanipulovat jeho obyvatelstvo do víry, že v konzumu je štěstí a smysl života? Co se to stalo s touhle zemí, k níž nejméně půlka ostatního světa vzhlížela s obdivem a jejíž téměř mystický duch svobody se tyčil až do oblak? O tomhle hardcore materialismu snili zajatci komunistických režimů? Za tímhle si prodírali cestu obyvatelé bývalého východního bloku, někdy i s nasazením života? Tohle byla ta lepší, spravedlivější společnost, kterou jsme si představovali a plánovali? Skoro denně o tom přemýšlím. Přála bych si vědět, jestli v nějakém cípu vesmíru existovala před námi civilizace, kterou vlastní nadspotřeba a obsese materiálními zisky přivedla k sebezničení. Která vydrancovala vlastní planetu do mrtě a pak se ukonzumovala k smrti. Anebo se půlka populace ukonzumovala k smrti a druhá pochcípala hlady a žízní, což je pro naši modrou kouli pravděpodobnější scénář.
Jistě, půjdeme-li v New Yorku třeba do SoHo, kde bydlí bohatí, dobře udržovaní lidé a celebrity a prochází se tam mezinárodní mix turistů, všechno bude vypadat v pořádku. Ale u nás v Harlemu, který je z větší míry stále osídlen nemajetnými vrstvami, a v dalších newyorských čtvrtích s obyvatelstvem nižších příjmových kategorií, jichž je většina, bije do očí přímá úměra mezi spotřebou a tělesnými proporcemi. A ty proporce paradoxně vypovídají právě o té příjmové kategorii. Často si vzpomenu, jak jsem záhy po revoluci jela na stáž do BBC, kde nám promítali reportáž o situaci sociálně slabých Londýňanů. Žena, jež byla předmětem této reportáže, byla patologicky obézní. Tehdy jsem se s naivitou a tupostí produktu socialismu divila, že člověk na nejnižší příčce sociálního žebříku může být tak tlustý, když logicky by lidé bez peněz měli být vyhladovělí a hubení? Útrpně se na mě podívali a vysvětlili mi, že ta žena je tlustá právě proto, že si nemůže dovolit jíst a žít zdravě.
Trvalo mi dost let, než jsem po této epizodě pochopila, že jedním ze základních rysů rozvinutých západních společností je zacpat pusu lidem v podstatě neomezeným množstvím levného jídla a otupit jejich mozky v podstatě neomezeným množstvím laciného škváru všeho druhu. V USA je tato taktika rozvinutá do naprosté dokonalosti. V Harlemu není moc restaurací, kde vaří kvalitní, zdravá jídla, ani tam nejsou skoro žádné obchody s biopotravinami. Zatím není poptávka, protože pro místní je to moc drahé. Zato McDonaldi a jiné fastfoody jsou doslova na každém rohu. A právě ty produkují obézní, nemocné lidi, jako byla ona žena v nemocnici. Kdo je potom na vině? Nemyslím, že to jsou jenom ti spotřebitelé, protože vyprostit se z této pasti levného konzumu vyžaduje skoro nadlidskou vůli a odhodlání. A to musí předcházet poznání, že s tímhle životním stylem je něco v nepořádku. Že by to šlo jinak. Že bych si třeba mohla koupit jen polovinu věcí, ale kvalitnějších, trvanlivějších a hlavně méně škodlivých, pro mě i pro celou planetu.
Chtěla bych věřit, že ubrzdit tenhle vlak šíleného konzumu ještě není úplně beznadějné. Někteří se snaží aspoň vykompenzovat jeho následky. Když před několika měsíci otevřeli v Harlemu novou obrovskou posilovnu, do které nás manžel iniciativně přihlásil (byť dostat ho tam je jiná věc), byla jsem zvědavá, jestli najdou dostatečně početnou klientelu, aby se uživili. Netrvalo dlouho a každý večer je tam nabito. Aspoň dvě třetiny návštěvníků mají výraznou nadváhu. Ale chodí se hýbat a energie, jakou do cvičení vkládají, je víc než povzbudivá. Onehdy vedle mě naskočila na stroj, kterému říkám rotoběžky, korpulentní žena a začala šlapat s neuvěřitelnou vervou, přičemž ještě zvládla máchat rukama a luskat prsty do rytmu melodie linoucí se z její empétrojky. Inspirovala mě natolik, že jsem se taky hned víc opřela do pedálů, i když mě spíš než vypotit tuk hnala snaha udržet jednotlivé tělesné součásti ještě nějakou dobu pohromadě.
Ale změna odvíjející se od ojedinělých jednotlivců nestačí. Aby se zvrátil destruktivní trend konzumerismu, je třeba pomoc vlád, institucí a organizací. Vím dobře, že to nebude populární myšlenka, ale nevidím jinou cestu, jak zabránit šíření tohoto podivného modu vivendi například do postkomunistických zemí. A možná je načase, aby si i bůh byznys uvědomil, že pokud svou činností a produkty zdecimuje právě ty, kteří nadměrnou konzumací umožňují jeho existenci a prosperitu, stane se jaksi nadbytečným. Kde není zákazník, není pán.