Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Jiná rodinná pohoda

"V tomhle triku jsi spala, žejo?"  Matka s ohrnutým rtem zabodla otrávený pohled do siluety obřího labradora na prsou opraného trika, jež bylo dědictvím po kdysi – pořád? - milovaném ex-příteli. Rozcuckovaný lem mi vlál do půl stehen a krátké rukávy sahaly až k loktům.

"Jo," potvrdila jsem napůl vzdorně, napůl rezignovaně. Jednak to bylo jedno, jednak stejně nemělo cenu lhát. Na tyhle věci měla máma zvláštní čuch. Nevydeodorovaná podpaží větřila na dvacet metrů.

Byli jsme na cestě do KFC na Václaváku. Na teplé, dobře promaštěné a prosolené jídlo jsem se docela těšila. Aspoň na něco. Máma nasupeně mlčela a já byla mrzutá a unavená, protože mě už v devět vytáhli z postele – matka a bratr se švagrovou, kteří ji dovezli autem. Po noční směně jsem zalehla v pět ráno. Triko jsem si natáhla čisté před spaním a neměla jsem sílu se převlíkat. Navíc mi pořád ještě poskytovalo oporu a ochranu, i před nimi. Ale to se nedalo vysvětlit.

Dali jsme si všichni kuře. Nic jsem neříkala, jen jsem se marně pokoušela odizolovat od švagřina dětinského plkání. Drby a pitomosti, nic jiného ji nezajímalo. Čekala jsem, že po jídle se mi udělá líp, ale moje podrážděnost stoupala. Co tady dělám s těmi divnými lidmi?

Reklama

Koncentrovala jsem se na myšlenku, že nakonec zas odjedou. Jela jsem domů dřív a oni šli něco nakupovat. Nejradši bych si lehla, ale hrdinsky jsem se rozhodla uvařit pozdně odpolední oběd. To se přece sluší, nakrmit příbuzné. Ne, ne, skutečný důvod bylo pokání za všechny ty protivné pocity, co se ve mně hromadily.

Posedávali na gauči a mluvili o něčem. Napamatuju si nic, jen tu podivnou prázdnotu v plném bytě a odpolední slunce, které všechno obarvilo dozlata, i je, takže vypadali zvláštně neskuteční. V jednu chvíli bratr vstal a zblízka zkoumal vrstvu prachu na televizní obrazovce. Až když odjeli, všimla jsem si, že do prachu vyryl prstem UTŘI SI TO. Příště si na to přivezl speciální antistatickou utěrku. Zase ji odvezl. To příště se nekonalo moc brzo. Vzájemné styky se rozhodně nedaly nazvat intenzivní.

S bratrem jsme si občas rozuměli. Aspoň já jsem někdy cítila tu teplou pokrevní blízkost, ty obavy, jež v člověku vyvolá jen osoba, kterou má rád. Ale to spojení nefungovalo vždycky. Stejně jako já i on se zběsilou rychlostí převtěloval z hysterického komika do nerudného pedanta. Jenomže mě to pedantství tak děsilo, že lety usilovné práce jsem ho zkrotila a rozmontovala do separovaných, zvládnutelných bloků, a tím zároveň připravila svůj život o jakoukoli strukturu. Bylo to pořád lepší než to, co dělal on. Jeho to samozřejmě netrápilo. Měl jiné starosti, utírat prach a rovnat záclony na oknech…

Než jsem uvařila a dala jídlo na stůl, byla jsem úplně hotová, z nevyspání a zoufalé touhy po samotě. Vysmáli se mi, když jsem jim naservírovala uvařené brambory i se slupkou. Moje ospravedňování, že v ní je nejvíc vitaminů a živin a v některých zemích to tak dělají, nezabralo. Významně obraceli oči v sloup. Najednou jsem se cítila pokořená. Taková blbost, a zrovna s ní se mi nakonec dostanou na kobylku.

Konečně se zvedli k odchodu. Zadržovala jsem dech, abych zvládla náhlé zalykavé pnutí a cukání, jež mě zachvátilo jako hřebce těsně před dostihem, než otevřou startovní boxy na dráze. Trochu jsem se za to styděla. Hlavně aby nic nepoznali. Jako bych na poslední chvíli chtěla masochisticky prodloužit svá muka, šla jsem je doprovodit před dům. Mám se na sebe zlobit, že mě nějaká vnitřní síla pudí zachovat dekorum, nebo se mám pochválit, že se aspoň snažím, i když je to k ničemu?

Povinně jsem vyčkala, dokud se auto nevmísilo do provozu hlavní silnice a nezmizelo za zatáčkou. Byli pryč. Šla jsem zpátky do bytu. Vypadal šedý a pustý, odpolední zlato se rozpustilo v soumraku.

Na chvíli jsem si sedla a tupě koukala. Jako vždycky jsem cítila dorážení slabého, vzdáleného zklamání. Už jsem si zvykla. Už jsem věděla, co si s tím počít. V duchu jsem opatrně obalila všechny emoce toho dne jakousi blánou. Nebyla úplně neprodyšná, ale stačila utlumit všechno, co jsem už neměla sílu znovu a znovu rozpitvávat. Uložila jsem ten oblaněný balík k ostatním, někam hluboko, do postranní komory svého bytí. Už jich tam byla pěkná řádka.

Ještě že švagrová umyla nádobí, jinak by zas sedělo a hnilo ve dřezu nejmíň do druhého dne. Pozvolna ke mně začala zpátky proudit úleva, energie a radost, že jsem sama. Rozvalila jsem se na gauči a pustila si televizi.

 

Příběh i postavy jsou fiktivní.

Titul inspirovaly předešlé články Ivana Derera, Martina Fafejty a Angely Rogner.

Reprodukce: John Currin, Rachel in Fur