Komentáře: Jedu doma

Od: Lenka Ru

Lenka Ru — Tue, 28 Jul 2009 15:28:26 +0000

Aranko,
my s manželem nemáme problém se dorozumět mezi sebou – já mluvím jeho řečí dokonale a chápu ho. Spíš jde o to, že on se neučí jazyk země, ve který žije, a tím se od ní izoluje.

Od: Aranka

Aranka — Tue, 28 Jul 2009 14:52:32 +0000

Můj manžel je róm…
Zpočátku bylo těžké spolu o něčem mluvit, ale měl krásný černý oči a bohatě mě stačilo, když se na mě podíval. Po letech jsem chytila i rytmus jeho sebevědomého vyjadřování a bylo nám fajn. Jeho jazyk je sice ostřejší, než jsem byla zvyklá, ale když jdu něco vyřizovat na úřady, tak se to hodí. Vždycky je to na nás samotných, jak dokážeme svého partnera pochopit a následovat ho. A já, když miluju, tak to vždycky dokážu…

Od: jirkanosek

jirkanosek — Tue, 28 Jul 2009 07:48:33 +0000

rodily mluvci s anglictinou
rodily mluvci s anglictinou to v Cesku nema lehke-Cesi si radi cvici svoji anglictinu pokud je to jen trochu mozne.
my jsme to zpocatku v nasem smisenem manzelstvi delali jako u Uljanovu-kazdy den jiny jazyk-jeden den cesky a dalsi anglicky. manzelka se po 2 a pul letech naucila velice obstojne cesky nez jsme zase zvedli kotvy abych si zase pro zmenu ja mohl zazit trochu kulturni lekce z anglosaskeho prostredi. myslim, ze se po delsich pobytech v nasich domovskych zemich mnohem lepe chapeme-a asi bych takove oboustranne pobyty doporucil pro kazde smisene manzelstvi-pokud je to mozne. zacatky jsou vzdy tezke.

Od: GLUM

GLUM — Mon, 27 Jul 2009 15:45:39 +0000

Moji němčinu
tři roky strávené ve Vídni taky nijak nepoznamenaly. A obávám se, že i kdybych byl býval svoboden a vzal si krásnou Štýřanku či Koruťanku (hezkých Vídeňanek je zhruba stejně jako hezkých matfyzaček), moc by se na tom nezměnilo ani za let třicet. Mně se jazyk, aby se jej začal učit, musí líbit. Třeba španělsky bych se učil chutě, ale už taková francouzština… je divná :-).

Pěkný článek.

Od: OlgaR

OlgaR — Mon, 27 Jul 2009 13:46:09 +0000

blbý je, když to prostě nejde
Chodí s námi do kostela paní z Latinské Ameriky, která má za manžela Čecha. Žijí tu myslím 15 let, jejich dcera tu vyrostla, paní je společenská a snaží se dorozumět – a česky přitom neumí téměř ani slovo (tedy: asi 10-20, odhaduju). Prý jí zpočátku čeština nešla, a pak si vytvořila blok a už to nejde vůbec. Vždycky, když nám chce něco říct, musí překládat dcera nebo manžel – a ona by evidentně mluvila ráda. To, že je v téhle situaci celá rodina v pohodě, obdivuju. Zároveň nechápu, jak je možné, že fakt nerozumí a ani trochu nemluví, když tu je tak dlouho a českému prostředí se nevyhýbá.

Od: lenka Ru

lenka Ru — Sun, 26 Jul 2009 22:07:11 +0000

Angelo,
byla jsem zvědavá na tvůj názor. Ten můj mišmaš je ještě větší o to, že jsem se vzdáleně otřela o psaní – téma semináře, do kterýho nemám co napsat. Ale nechtělo si mi nic rozpitvávat do hloubky, protože bych tím nic nevyřešila. Já jsem taky předtím měla vztahy s cizinci a vždycky jsem musela mluvit jejich jazykem. To pro mě ani není problém, protože rozdíl ve vyjadřování česky nebo anglicky už pro mě prakticky neexistuje, ale jak píšeš, vadí mi, když se partner sám izoluje od části života tady v Česku a mě tím staví do nerovnovážný pozice vůči němu i ostatním.

Od: Angela

Angela — Sun, 26 Jul 2009 16:28:15 +0000

Bavilo a baví mě to
Je to příležitost stát se na čas někým „novým“ (s tím, že stará slupka a batoh starých zátěží časem zákonitě vyplouvají na povrch; nemůžeme utéct před ničím, ale to je trochu jiné téma).

Dvoujazyčné partnerství funguje dobře, když se oba partneři snaží poznávat identitu a svět toho druhého. Jazyk je totiž mnohem víc než dorozumívací kód, je to oceán našeho myšlení a charakteristický způsob vnímání a popisování světa. Proto chápu tvou frustraci z toho, že Ira neumí česky (zatím). Když jeden neumí jazyk druhého, zůstává část osobnosti toho druhého mimo dosah, ve stínu. S tím se musím vyrovnat i u manžela, který neproniknul moc hluboko do tajemství německého jazyka ani do kultury a mentality mé rodné země. Já jsem se bohemizovala, on se Rakušanem ani náznakem nestal. Nevyčítám mu to; sama jsem mu to umožnila.

Skutečnost, že jsem s cizím jazykem v nevýhodě, když jde argumentačně do tuhého, jsem v minulých vztazích pociťovala několikrát. Příjde moment, kdy máš pocit, že to už nejde dál.

Od: Angela

Angela — Sun, 26 Jul 2009 16:13:18 +0000

K tomuto článku bych mohla napsat
hodně, ale nechci nudit. Nejlepší bude, když napíšu sama článek.

Nadhodíš hned několik témat: dvoujazyčné partnerství a jeho úskalí; kulturní (osobnostní?) rozdíly (čas, dochvilnost); vztah člověka, který se věnuje profesionálně jazykům, ke slovu a k textům; potřeba explicitnosti – popisovat svět slovy, která chtějí ven; potřeba dělat to přesně, ne mlhavě; atd.

Nemám moc ráda, když se míchá všechno dohromady (jako v této diskuzi). Jen pár myšlenek k dvoujazyčnému/vícekulturnímu partnerství. Měla jsem jich několik, vlastně víc než stejnojazyčné vztahy. Člověka takový vztah velice formuje, nutí ho poodstoupit od věcí, které pokládal za samozřejmé a snažit se na ně podívat jinýma očima. Najednou nic samozřejmé není. Existuje hierarchie jazyků, kterou určuje jazyk okolí (většinou mateřština jednoho z partnerů). Znám situace, kdy jsem byla já za všechno zodpovědná (vyřizování na úřadech atd.); není to ideální.

Zpravidla jsem ale já mluvila cizím jazykem, jazykem partnera.

tbc.

Od: Leopold Kohák

Leopold Kohák — Sun, 26 Jul 2009 12:08:32 +0000

Yo Gu Minovi
Já vím, že nejste Nina Ivanovna. Já jsem toliko žertoval. Ale bylo potřeba, aby zde v diskusi zazněla Vaše rozhodná slova.

Od: yogumin

yogumin — Sun, 26 Jul 2009 09:28:02 +0000

(taky) pro Leopolda Kohaka
Ja nejsem Nina Ivanovna.

Jeste dulezitejsi nez kterykoliv jazyk, je rec tela. Body language.

This Monday je v anglictine pristi pondeli, next Monday je pondeli prespristi.