Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Jedu doma

„Co je to tady ta zebra?“ Ira mi ve vinohradské restauraci přistrčí český jídelní lístek v očekávání exotické pochoutky. Anglicky vyslovuje zebru jako zíbra. „To jsou žebra,“ odvětím jeho řečí, protože jinak se nedomluvíme, „vepřová“. Chvíli se směju, ale manželova téměř absolutní neznalost českého jazyka mi vlastně už nepřipadá zvlášt zábavná.

Jak důležitý je jazyk v soužití dvou lidí? Vzpírám se klást si takovou otázku, ale podvědomě na mě pořád doráží. Pro mě, vystudovanou lingvistku, která celý život pracuje s textem – z větší části pro obživu, ale i ze záliby, je přesné vyjadřování strašně důležité. Snad až moc. Manžel tvrdí, že jsem příliš literal – doslovná. On klidně slíbí, že přijde za deset minut, i když oba víme, že dřív než za půl hodiny to nestihne, protože to není technicky ani lidsky možné. Jemu to připadá normální, mě to přivádí k šílenství. Pro něj je to prkotina, pro mě je to na pomezí lži.

Náš rozdílný postoj k jazyku je zřejmý, i když oba mluvíme stejnou řečí. Já přikládám slovům a jejich významu mnohem větší váhu. Jsou chvíle, kdy pro obveselení vlastní či druhých blábolím nesmysly, ale většinou se zdráhám nezodpovědně vrhat slova jen tak do větru, což manželovi vůbec nečiní problémy. Ve svých výrocích necítí stejnou tíhu závazku jako já, jako by spoléhal na to, že vítr zmocnivší se jeho nezávazných prohlášení je odvane neznámo kam, a tím je spolehlivě zlikviduje beze stopy.

Ale ve mně každé slovo stopu zanechává, často proti mé vůli. Od dětství jsem skoro pořád něco spisovala, nejdřív deník, pak básničky, pak velmi dlouhé dopisy, pak velmi dlouhé emaily. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechna ta slova, co se ve mně uhnízdila, poněvadž jsem nedokázala vydržet ten jejich hrozný tlak, na kůži těla, na blány mozku, na membrány duše. Říkali mi, že mám napsat knihu. Časem se to puzení vytlačit všechno zpátky na papír smršťovalo a teď se mi většinou ani moc psát nechce, jen občas to přijde, když mě něco vybudí, a to si pak docela užívám. Ale lehkomyslný či dokonce frivolní vztah k řeči, psané i mluvené, už nikdy mít nebudu, byť bych si to přála sebevíc.

Reklama

Nyní žijeme, ač zatím ne moc dlouho, v zemi, jejíž jazyk manžel nezná. Navenek češtinu ani moc nepotřebuje, dost lidí má jakous takous znalost angličtiny, včetně většiny mých přátel. Snadno se seznamuje a se záviděníhodnou lehkostí nachází další a další lidi, se kterými udržuje pracovní nebo společenský styk a domluví se. Dokázal by to zřejmě v každém státu, na každém kontinentu. Ale na úřadech musím všechno vyřizovat já, i za něj. Někdy s ním musím k doktorům – mnozí z nich sice pasivně angličtinu ovládají, ale mluvit se stydí. Někdy musím překládat jeho výhrady a výroky, se kterými nesouhlasím, a přála bych si, aby dokázal komunikovat sám za sebe. Někdy mám pocit, že své neznalosti využívá a že po mně chce, abych zařizovala věci, do kterých se mu prostě nechce.

To všechno ovlivňuje vztah. Do jaké míry? To netuším. Nejvíc mě udivuje, že manželova odtrženost od českého jazyka a nedostatek motivace se ho učit vadí víc mně než jemu. On je totiž docela spokojený. Kdykoli přijedu do nějaké země, jejíž mluvu vůbec neznám, hned se ptám, jak se řekne to a ono, a pokouším se uplatnit aspoň několik nových slovíček s místními obyvateli. Bez jazyka pro mě život ztrácí celou významnou dimenzi. Můj muž však tento názor a tuto potřebu nesdílí. A pro mě je to naprosto nepochopitelné.

Jsou páry, kdy každý mluví jinou řečí a pracně se učí spolu žít a komunikovat na té nejzákladnější, skoro jeskynní úrovni. Ti ale mají mnohem silnější motivaci se partnerův jazyk naučit, protože jinak se prostě nedomluví, a z mého pohledu je takový vztah symetričtější. Pokud jsem s mužem v USA, dá se na náš vztah pohlížet jako na celkem normální, protože oba jsme schopni stejné interakce s okolím; pokud žijeme v ČR, náš život je diametrálně odlišný, jelikož manželova interakce s okolím je silně omezená.

Snad se to časem trochu vyrovná. A možná ovládat cizí jazyk – jakýkoli jazyk – není tak veledůležité, jak si myslím. Nedávno jsem se o tom přesvědčila v Londýně, kde jsem Iru chtěla překvapit dárkem k narozeninám: lístky do divadla na shakespearovskou hru. Trochu jsem to improvizované překvapení přehnala, protože ve mnou vybraný večer musel jít na nějakou pracovní schůzku, takže jsem šla lístky vyměnit z pondělí na sobotu. V sobotu se dostavíme do divadla, oba náležitě natěšení – až do chvíle, kdy podám lístky uvaděčce a dozvím se, že jsou až na další sobotu za týden, kdy už budeme zpátky v Praze. Přitom nemůžu tvrdit, že bych měla sebemenší potíže se při jejich nákupu a výměně dorozumět. Kdyby ty lístky kupoval člověk s chatrnější znalostí angličtiny, asi by zapojil další smysly a vizuálně se přesvědčil, že je na nich správné datum.

A tak jsem dostala lekci, abych se se svým dvojjazyčným vyjadřováním a perfekcionismem necítila tolik na koni a těšila se víc z toho, že si rozumíme jinak a v důležitějších věcech. Teď se snažím být vděčná, když Ira pošle esemesku: In metro, jedu doma.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama