Ne že bych se možnosti zvolit českého prezidenta lidem chtěla vzdát. Jenom se nemůžu rozhodnout, jestli jsme právě před touto volbou jako národ nedospěli do bodu, kdy už to horší nebude. Kdy se do funkce v čele státu hlásí jenom speciální česká odrůda bezpáteřních politiků/političek vyšlechtěná do mičurinské dokonalosti, nebo osoby motivované patrně stejnou dávkou egomaniactví jako Klaus, nebo s největší pravděpodobností nastrčené loutky, jejichž motivaci si nedovedu vysvětlit vůbec.
Ale možná je porucha na mém přijímači. Možná jenom nemám dost vymytý mozek, protože v televizi koukám pouze na sci-fi a rádio neposlouchám. Možná jsem slabomyslná a pořád mi nedochází, že všichni kandidáti aspirující na českého prezidenta či prezidentku mají jen ty nejlepší úmysly.
A i kdyby měli, nechci je znát. To je ten problém. Ty věčné žvásty a lži mě už hodně unavují. Kdo ještě může věřit tak vycizelovanému prototypu sebestředného a ziskuchtivého politického parazita, jako je Bobošíková, že chce vylepšit poměry v zemi?
Nedávno jsem zaslechla útržek rozhovoru na promítání dokumentu o pražských politických procesech v 50. letech, cílených na komunisty židovského původu. „Né, nic mi neplaťte,“ odmítala Zuzana, autorka dokumentu, která na pozvání pražské židovské obce přiletěla z New Yorku, nabídku na uhrazení cestovních výdajů. Mladá organizátorka ji s ohromeným výrazem v tváři ujišťovala, že se zaplacením výdajů se v rozpočtu počítalo a není to problém. „Nene, já mám nasbíraný míle, to opravdu není potřeba,“ opakovala Zuzana. A tím to pro ni skončilo.
Snažila jsem si představit, jak některý z vrcholně hrabivých představitelů českého politického a kulturního života odmítá uhrazení cestovních výdajů, protože má nasbírané míle. Šlo to ztuha. Během té zhruba minutové výměny mi najednou došlo, proč hledám kamarádky jako Zuzana. Proč jsem několik let po sametové revoluci začala utíkat do Ameriky, i když tak špatně snáším zbožštění tržních principů, absenci sociální solidarity a podivnou zastydlou infantilitu mladého národa. A proč jsem prolévala tak hořké slzy, když Havel umřel.
Protože mě ničí ta zoufalá malost charakteru, ta malomyslnost a chronická zapšklost, tak dokonale zosobněná v současném prezidentovi, ze které se zaboha nemůžeme vymanit, i když se už dávno nemůžeme vymlouvat na cizí vládce a okupanty. Protože po Havlově smrti se viditelně nezhmotnil nikdo, ke komu lze vzhlížet s obdivem a respektem. A že Češi žízní po modelu velkorysosti, je zřejmé z toho, jak po něm truchlí.
Někteří lidé, jako byli prezidenti Masaryk a Havel či je přítelkyně Zuzana, která prošla terezínským koncentrákem, stárnou krásně. Čím jsou starší, tím jsou oduševnělejší, protože jejich ušlechtilé duše nabývají stále zřetelnějších obrysů v jejich stále průsvitnějších, křehnoucích a chřadnoucích tělech. Klaus takové štěstí nemá. Jeho tělo i obličej složený do věčného pohrdlivého šklebu neustále kyne v přímé korelaci s rozpínáním jeho nabubřelého ega, jehož dekomprese na poslední cestě zřejmě udusí i těch několik málo svic, co mu někdo zapálí.
Dlouho jsem si myslela, že to je celkem chytrý chlapík, který se jen na běžecké trati za svými ambiciózními cíli nezatěžuje jakýmkoli morálním balastem. Ale pod tíhou důkazů musím tuto teorii prohlásit za neudržitelnou. Nyní jsem přesvědčená, že český prezident je nejen ve svém jednání a výrocích nemorální, ale je i blbý.
Není normální, že téměř jediné, v čem se momentálně většina Čechů sjednotí, je nelibost vůči současnému prezidentovi. Stejně jako není normální, že tento prezident a jeho nohsledi tuto hojně ventilovanou nelibost totálně ignorují. Vlastně nejvíc ze všeho mi na Klausovi vadí, že není reprezentantem státu a národa. Je reprezentantem sebe sama. Prezident Republiky Václav Klaus. Budiž nám to výstrahou.
To, že nově zvolený prezident nebude mít o nic větší pravomoce než Václav Klaus a údajně už nemůže napáchat větší škody, není velkou útěchou. V první přímé volbě už nemáme jinou možnost než vybrat jednookého mezi slepými. Ale pak budeme mít pět let na to kultivovat důstojné, velkorysé a morální kandidáty na hlavu státu, při jejichž výběru si nebudeme zoufat.
P.S. 3.1. Napsáno těsně před vypuknutím šílenství kolem amnestie a hromadném spílání, co to Klaus udělal. Moje emoce vůči němu jsou vcelku neměnné od chvíle, kdy začal šplhat po politické větvi.