Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Divný rok

Vždycky mě fascinovala úhledná čísla: Narodila jsem se 8.8., budík si řídím na 7:17, 7:44, 8:08, 8:33 atd., na počítači přestanu hrát „Svobodnou buňku“, až když mám nějaké úhledné skóre, jako třeba teď zrovna 477 vyhraných a 464 prohraných her. A tak jsem si letos v lednu myslela, že 2011 bude takový pěkný, úhledný rok. A nebyl.

Neříkám, že všechno v roce 2011 stálo za prd. To vůbec ne. Ale z nějakého důvodu mnohem víc než průměrné procento přátel a známých zápasilo s všelijakými problémy, blbými nemocemi, nečekanými krizemi, finančními, vztahovými, psychickými i jinými. A většina věcí se tak nějak divně vybarvila, i ty zdánlivě dobré.

První polovinu roku si už skoro nepamatuju, jen zvláštní pachuť. Jediná výhoda stáří, kterou jsem dosud zaznamenala. Z druhé si pamatuju tři věci.

1. V létě jsme poprvé v životě koupili dům. Na vesnici, přímo u Vltavy, obklopený krásnou přírodou. Po dost nepříjemných transakčních manévrech s developerem, ze kterého se vyklubala podobná bezpáteřní kreatura, jako sedí na Hradě, jsme se těšili na poklidný venkovský život. Ale ten se zatím nekoná. Záhy po nastěhování prasklo potrubí, poté náš příbytek začal obrůstat a dosud obrůstá plísní, voda ze špatně vyvrtané nové studny se ukázala coby zcela nevhodná k požívání lidskými organizmy, topení moc nefunguje, protože – stejně jako spousta jiných systémů a součástí – nebylo instalované podle projektové dokumentace, a tak pořád dál. Není týden, aby se nevyvrbila nějaká nová závada, aby nehrozila další konfrontace s developerem, který má provádět záruční opravy, aby se nejednalo s právníkem nebo se o tom aspoň neuvažovalo. V zoufalství z nekonečné frustrace jsem na zahradě prorostlé mnohaletým býlím vlastnoručně zryla 26-metrový pruh země a zasadila 26 mrňavých tisů, které jsem za dvacet korun za kus koupila od místní zahradnice. Dennodenně na ně zálibně hledím.

Reklama

2. Na podzim jsem poprvé letěla jen osmimístným vrtulovým letadlem. Bylo to krásné i hrůzné. Krásné, když jsme se vznesli z Bostonu do teplého zářijového soumraku, a protože nad námi zrovna svítil úplněk a měla jsem pěkný výhled předním sklem, po startu se chvíli zdálo, že letíme přímo na měsíc. Připadala jsem si spíš jako v nějaké verneovské vzducholodi než v letadle. A když jsem pozorovala mladou pilotku, která seděla přímo přede mnou, jak neustále kroutí různými knoflíky na palubní desce, zase jsem měla dojem, že řídí spíš autobus než letadlo. Ovšem v necelé polovině 40-minutového letu nad vodami Atlantického oceánu udeřila hrůzná část, kdy mi hrdlo a plíce sevřely ocelové kleště klaustrofobického záchvatu, nepochybně umocněného panikou ze zjištění, že v těchto pidiletadlech nejsou zabudovány záchody, což jsem měla vědět předtím, než jsem si na letišti dala devítiuncovou sklenici červeného vína… Zbytek letu byla čistá agonie.

3. A pak, když už ten divný rok byl skoro u konce, zemřel Havel. Nevěděla jsem, že je to s ním tak špatné, byla jsem příliš zahleděná do našich všedních malicherných bojů s malostí a dalším zbytnělým egem a zprávy mě stejně moc nebavily. A že umřel, jsem se bizarní hrou osudu dozvěděla ze sms zprávy od bývalé Rity Holoubkové, protože televizi jsme za šest měsíců nezapojili a rádio skoro neposlouchám. A už vůbec jsem nečekala, že mě to tak sebere. A tak jsem několik dní prolévala slzy, loučila se s rakví ve Vladislavském sálu, četla nekrology, zapalovala svíčky, tak jako mnoho jiných, a bála se toho, co přijde, nebo spíš co bude pokračovat, a očekávala – tak jako mnoho jiných –, že pro Čechy teď definitivně nastává nová doba temna.

A posléze jsem dospěla k nezvratnému přesvědčení: Když se evoluce nevyvíjí žádoucím směrem, Češi potřebují novou revoluci. Je mi šumafuk, jestli má každý český politik pět milenek a deset nemanželských dětí, ale už mě nebaví sledovat, jak se Česká republika na žebříčku korupce propadá na samé dno a tempo korupčních afér ministrů a dalších vysokých úředníků akceleruje do obrátek, ze kterých se mi točí hlava.

Potřebujeme sametově vykopat všechny úplatné, prolhané, podlé a vyšinuté politiky, včetně našeho druhého, dvakrát parlamentem demokraticky zvoleného českého prezidenta, za kterého se upřímně, nefalšovaně a stoprocentně stydím. Nechci, aby se Česká republika znovu ponořila do obskurnosti anebo aby se o ní občas v zahraničí vědělo či psalo jen na pomíjivou chvíli, když Klaus vypustí do světa další absurdnost nebo stopí pero nebo když nějaký jiný český zloděj pašuje v kufru 247 plazů.

I kdybychom nic jiného neuměli a pro nic jiného nás nikdo na celé zeměkouli neznal, revoluci umíme! Náš brilantní revoluční úspěch v ’89 nám Čechům vydobyl punc geniality a jedinečnosti. Revoluce je zřejmě to poslední pozitivum, v čem jsme ještě globálně uznávaní.

Navrhovala bych do sametové revoluce číslo II integrovat inovovaný prvek sametové defenestrace.

Do zbroje, spoluobčani, do zbroje.

Mimochodem, o jednu zvláštní číselnou úhlednost, kterou bych ovšem velmi ráda oželela, se v závěru roku postaral právě Václav Havel. Součet dat jeho narození i úmrtí dává konečné číslo 7. V numerologii se nikterak nevyznám, ale sedmička se odedávna považuje za šťastné číslo. Kéž by to byl příznivý omen pro český národ.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama