Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Chudá Amerika

Sedíme v hospodě v mrtvolně letargickém americkém zapadákově, navzdory zákazu hutně zamlžené cigaretovým dýmem, spolu s hrstkou ošuntělých místních lúzrů, kteří v poledne nemají na práci nic jiného než posedávat u baru a usrkávat lokální pivní výrobek barvy bledé moče zdravého a dobře zavodněného člověka.

Reproduktory lehce duní solidním rockem v dokonale nastaveném stupni hlasitosti. Na nástěnce u dveří visí oznámení a inzeráty staré několik let. Už zas mám krvavé oko, tak koukám radši do země a místo barové židle volím stůl opodál. Jestli mi vydrží do Halloweenu, zřejmě dostanu drink zadarmo za působivý doplněk kostýmu. Podnik ve mně nečekaně vyvolá pocit něčeho důvěrně známého z dávné minulosti; mám dojem, že do téhle hospody patřím, na takovou jsem zvyklá.

„Moc se toho tady neděje,“ upozorňuje mě jaksi zbytečně kadeřnice v provozovně nedaleko hospody, ke které jsem se odvážně objednala po půlročním oddalování neoblíbené procedury, posílena půllitrem piva a pytlíkem čipsů.

„To vidim – kde jsou lidi?“ dotazuju se, protože chodníky zapadákova – těch pár, co tu je – zejí naprostou prázdnotou. Nikde ni živáčka. Kromě turistických destinací na obou pobřežích USA se chůze v zemi automobilové kultury stala přežitkem, nehledě na to, že roztahané městské a příměstské aglomerace na nepříliš prosperujícím západu státu New York nejsou natolik malebné, aby lákaly k procházkám. Většinou tu nejsou ani chodníky. Městská doprava neexistuje. Navíc tu kromě oné zakouřené hospody, kde se nevaří, a uleptaného čínského bistra na rohu není jediná kavárna ani restaurace, kde by se dalo posedět a najíst. Morbidně obézní obyvatelstvo se jen vecpe do aut a pojíždí z jednoho místa na druhé.

Reklama

Deprimující inertnost našeho zapadákova a mnoha jemu podobných ještě posílila hospodářská krize. Kadeřnice tvrdí, že má pořád klientů dost, ale přestože je provozovna zjevně vybavená pro další dvě spolupracovnice, je v ní sama a já jsem v ní jediný zákazník. Sedmnáct dolarů za mytí, stříhání a foukání. V Praze by mě to stálo víc.

„Nevěděla jsem, že je Amerika tak chudá,“ čtu v rozhovoru s bývalou hvězdou Spidermana, herečkou Kirsten Dunst, která s kamarádkou podnikla jízdu autem napříč Spojenými státy. Ano, velká část Ameriky se podobá našemu bezútěšnému zapadákovu, kde hodně lidí jezdí rezavými šunkami, nakupuje jídlo za vládní food stamps nebo konzumuje fast food za pár dolarů v těch nejlacinějších restauracích a ostatní potřeby pořizuje v obřích obchoďácích typu Walmart naplněných k prasknutí čínskými šunty, z nichž se line nezaměnitelný odér věsměs toxických chemikálií.

Ha, člověk! V dáli zahlédnu podivně kráčející postavu. Když se přiblíží, vidím, že je to dívka, která kromě nadměrné hmotnosti vláčí na otylé noze obrovský tumor bránící jí v normální chůzi. Nemůže jí být víc než dvacet. Není to žádná santusačka, jen určitě nemá zdravotní pojištění, jako asi nemálo obyvatel tohoto kraje. Je mi jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Každé veřejné místo se tu hemží podomácku vyrobenými vývěskami o různých benefičních akcích pořádaných na podporu vážně nemocných lidí, kteří nemají na zdravotní péči. Za dva roky, co jsem tu nebyla, jejich počet narostl astronomicky. Nevím proč se mi vybaví silně traumatizující kniha o kastovním systému v Indii, kde příslušníci nižších kast nemají šanci. Ze všeho tu čiší pasivita a beznaděj.

Jsme jediní šílenci široko daleko, kteří nemají auto a chodí třikrát týdně na nákup do nejbližšího supermarketu čtyři kilometry pěšky po silnici s batohy na zádech. Nepochybuju, že podivný pár ploužící se po krajnici s taškami se stane místní legendou, o níž si budou vykládat ještě vnuci dnešních automobilistů, pakliže nás ovšem dřív nesmete do příkopu jeden z meganáklaďáků, jejichž tlusté pneumatiky kolem nás sviští v nepříjemné blízkosti. Ale jiná cesta než po čtyřproudové silnici do supermarketu nevede.

Cestou zpátky se stavíme pro víno v  liquor store, který je příhodně uklizený na periférii. Ten nedostatkem kšeftu netrpí. Co jiného má člověk dělat, když nejbližší kino je míle a míle daleko? Alkoholismu se zhusta daří nejvíc tam, kde se nedostávají jiné věci. To platí dvojnásob pro přilehlé indiánské rezervace, jež se kromě bídné životní úrovně vyznačují právě vysokým stupněm alkoholismu a s ním spojené kriminality. A nezaměstnanosti. Negativní společenské jevy ještě vydatně přiživuje hazard, protože na indiánská území se nevztahuje zákaz provozování hazardních her platící pro většinu území USA a indiáni stavějí kasina jako diví. Přestože výzkumy potvrzují jistý kladný vliv výnosů z hazardu v indiánských kasinech na socioekonomický deficit indiánské populace, průměrný příjem na hlavu je v rezervacích stále o víc než polovinu nižší v porovnání s průměrným příjmem v USA. A kmeny žijící v okolí našeho zapadákova moc kasin zatím nepostavily.

Před obchodem sedí v autě žena ve velmi pokročilém důchodovém věku, která už své alkoholové zásoby nakoupila. Zapne si bezpečnostní pás, a než se rozjede, pokřižuje se. Aha, takhle se to tady dělá. Když vím, že se už nemůžu docela spolehnout na ostrost svých smyslů, začnu spoléhat na pánaboha, že to „odřídí“ za mě, protože bez auta se tu nedá normálně fungovat. Moje devadesátiletá tchyně taky ještě řídí auto. Navlékne si zahradnické rukavice, aby se jí volant nevysmekl z ochabujících prstů, a jede. Přestože pochází z obdivuhodné linie žen, které se dožily devadesátky a více s křepkou myslí i tělem, kdykoli s ní jedu v autě, nejsem úplně ve své kůži. Už v padesáti mám pocit, že mi kterýkoli orgán může kdykoli selhat, natož v devadesáti. Jenže člověk tu nemá moc na vybranou: bez auta se nikam nedostane, tak jezdí doslova až do hrobu, dokud vidí na cestu, nebo dokud se nestane nějaký průšvih.

V enklávě na břehu jezera kolem naší chaty, kde jsou víkendové a letní domy lidí, kteří si je mohou dovolit, však ze mě chmurné úvahy o životě místních rezidentů spadnou. Vlny jezera, na jehož druhý břeh nedohlédneme, šplouchají před okny čtyřiadvacet hodin denně. Nic neuklidňuje víc než zvuky přírody. Příliv tu šoupe masou vody o několik metrů. Časté bouře se silným severním větrem z Kanady vyplavují na břeh hromady dřeva, které pak s potěšením pálím spolu s uschlým listím. Klidně bych tu mohla žít celoročně. Ve dne bych četla a malovala a občas trochu pracovala, aby bylo na stravu, a noci bych proseděla u ohně na břehu. A pak bych u toho ohniště v klidu umřela a smrt u nekonečné vodní hladiny pod oblohou plnou hvězd by mi vůbec nepřipadala nepřirozená.

blogdole2.jpg 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama