Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Smrt ve zkušebním přenosu

„Už to mám vymyšlený,“ říká mi matka do telefonu. Tím myslí svou smrt.

Při kterémkoli ze skoropravidelných telefonátů svému zbylému rodiči většinou slyším historky o nemocech a nezadržitelném úbytku matčiných kamarádů – osmdesátníků. Tentokrát mi líčí v hrůzných barvách skon svojí sousedky přes ulici po několikaměsíčním chátrání v léčebně dlouhodobě nemocných a skončí tím, že takhle tedy si to ona nepředstavuje.

Což dobře vím. Nutno podotknout, že v šestaosmdesáti je matka v podstatě soběstačná, bydlí sama v domě a kromě velkých nákupů, se kterými jí vypomůže můj bratr, si všechno obstarává taky sama. Nenosí hůl ani berle ani plíny. Na rozdíl ode mě nosí doma i do města mejkap, rudé rty, nabarvené obočí a vlasy a šik oblečení.

„Já už to mám vymyšlený,“ oznámí a odmlčí se, aby mi poskytla příležitost se zeptat, jak to vymyslela. Moc se mi do toho nechce, protože ležím v posteli s virózou a jsem utahaná i z  mluvení, ale zároveň ve mně hryzá zvědavost.

Reklama

„Jo?“

„Nó, vemu si hrst neurolů a bude to.“

Moje matka se s nějakým jemnocitem nikdy nepárala. Obsedantní představy, že skončí odkázaná na často pofiderní péči eldéenky, ji děsí natolik, že evidentně radši plánuje chemický únik, i když ji ujišťuju, že ji s bratrem v nenecháme napospas potenciálně bezcitným opatrovníkům.

„Aha… … … No ale předtím se rozloučíš, ne?“ vyleze ze mě k mému úžasu. Rádoby nenucený tón se mi najednou zasekne v krku v křeči.

„No to né…“

Chvíli se pokouším odkřečit paralyzovaný krk polykáním.

„Hele,“ domlouvám jí jako dospělý dítěti, „já to chápu, že nechceš skončit jako bezmocná troska, ale takhle to nepude. Musíš se přece předtím s námi rozloučit.“

„Ale to je na tom to nejhorší!“

V duchu jí musím dát za pravdu. Ale přiznat to nemůžu, podřezala bych si pod sebou argumentační větev.

„Nojo, pro tebe možná, ale pro nás by bylo nejhorší, kdybys to najednou zapíchla bez varování,“ skoro škemrám, i když vím, že tenhle scénář nebude ještě nějaký rok aktuální.

„To je taková blbost, že nepovolej tu eutanazii!“

„Na to musíš jet do Holandska.“

Nakonec se tak nějak usneseme, že neurolová alternativa bez rozloučení není definitivní.

Ležím v posteli a žasnu nad intenzitou svých pocitů. Mám dojem, jako bych prožívala smrt své matky v jakémsi zkušebním přenosu.

Potom mě napadne, že neurol je blbý výběr. Jedno z nejslabších sedativ na českém farmaceutickém trhu by zřejmě mamince zajistilo dlouhý a vydatný spánek, nikoli zamýšlenou nirvánu. Když se člověk nechce probudit v eldéence, musí plánovat pod odborným dohledem. Vypadá to, že pod mým.

Mám jí říct, že neurol je pitomost? Že by byl lepší diazepam? Chvíli dokonce zcela kevorkianovsky uvažuju o tom, že jí zavolám zpátky, aby provedla korekci eutanázní strategie. Přece nemůžu dopustit, aby to zbabrala a probudila se zklamaná!

Další chvíli se naprosto zděsím nad pochodem svých myšlenkových procesů. Jsem budoucí matkovrah. Nebo aspoň komplic.

Zatáhla mě do toho. Není to tak úplně bezelstná upřímnost. Chtěla jen slyšet truchlící ve zkušebním přenosu.

Teď nezbývá než doufat, že do přímého přenosu je dlouhá doba.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama