„MY jsme v právu,“ zdůrazňuje manžel Ira, který není holka a není Čech, když se ho po dvoutisícípáté ptám, jak je možné, že gauner beztrestně staví další šunty, jezdí kolem našeho domu ve velkém černém SUV a k příjemnému životu mu stačí ignorovat reklamace a stížnosti a předstírat, že neexistujeme, protože úřady se poučily jeho taktikou a taky předstírají, že na již dost dlouhém řetězci jeho podvodného podnikání není nic, co by je mělo zajímat.
Být v právu, případně platit právníka, který se snaží prorazit hradbu nezájmu či letargie, mi má stačit. Morální převaha nad bezcharakterním živočichem v černém SUV, které si koupil i za to, že jeho stavby nesplňují protipožární předpisy, mi má poskytnout klidný spánek a zaručit spokojenou existenci. Co na tom, že ze svého spravedlivého spánku se můžu probudit jako ohořelá mrtvola. Hlavně že je právo na mé straně.
Chtěla jsem napsat, že jsem nikdy předtím stav dlouhodobého bezpráví nezažila, ale není to pravda. Prožila jsem třicet let v režimu, který jistě byl bezprávím páchaným na občanech. Ale masové bezpráví, které navíc můj život nijak prokazatelně nezdecimovalo, se tak nějak snáší líp. Měli jsme přece miliony spolutrpících, kteří si na chatách opékali buřty, popíjeli pivko a nadávali pod fousy.
Nebyl-li člověk disident na vyšetřovně StB nebo ve vězeňské cele, komunistické bezpráví v bývalém Československu bylo něco skoro nemateriálního v pozadí našich životů. Jen občas nabyl ten nepříjemný stín konkrétní podoby, třeba když nám uliční výbor KSČ zakázal cestu do zahraničí. Nebo když Milouš chrlil do sjezdového mikrofonu směšné výkřiky o imperialistických vysílačkách. Tak jsme si postěžovali nebo se společně zasmáli a opět upřeli zrak zpátky do sebe.
Ale individuální dennodenní bezpráví je jako jed, který proudí žilami a rozkládá osobnost. Šachovnice má úplně jiné uspořádání. Není to král a královna a některé vyšší figury nepřátelé a skoro všichni pěšáci naši stejně postižení kamarádi. Jsou to jen dva-tři informovaní pěšáci v sousedství na naší straně, obklíčení ze všech stran lhostejným nebo rovnou nepřátelským šikem. Každý další tah je šach nebo rovnou šachmat.
Co s tím?
Na to se ptám každý den už skoro dva roky. Přijmout neřešitelnost bezpráví? Odhodit iluzi práva? Už dávno nejde jen o šuntovní dům koupený od gaunera, který dodnes ani nezaplatil daň z převodu nemovitosti. Už dávno nejde jen o neuvěřitelný (a nahraný) výrok vedoucí stavebního úřadu, že pokud stavba nesplňuje bezpečnostní předpisy, JEJÍ úřad je může změnit (protože české stavební normy nejsou závazné).
Jde o strukturu života, morálku celé společnosti, podstatu bytí.
Když mi bylo kolem třiceti, můj tehdejší přítel, o dost starší post-hippie, se na mě po jedné z mých tirád o spravedlnosti dlouze podíval a sdělil mi, že spravedlnost neexistuje.
Dneska už vím, že měl pravdu. V rámci jednoho pozemského života spravedlnost skutečně neexistuje. Ale smířit se s tím pořád neumím. Otázka je, jestli mi moje nesmiřitelnost neškodí víc než rezignace u piva a párků.
V nedávném blogu Ivan napsal, že „Právo do vlastních rukou už dnes bere jenom primitiv amatér“. S tím celkem souhlasím. Ale v zemi, kde většinová společnost tiše toleruje bezzubost či neprosaditelnost práva, KDO je tedy má vzít do rukou?
Chodím v těchto dnech po New Yorku, kde bych už nechtěla bydlet, ale i tak zpytuju svoje nitro, nakolik se mi chce vrátit do něčeho, co od břehů obřího Hudsonu vypadá jako smradlavý rybník s tlejícími mršinami a slizkými pařezy zakleslými v bahnitém dnu. Po hladině skákají vodoměrky a všechno se tak hezky … nehýbe.
Ale pozor, na břehu vidím pohyb: rybník objíždějí mafiáni a gauneři v černých SUV a hlasitě se chechtají.
A sdělovací prostředky mezitím počítají, kolik ten den náš nový prezident vypil panáků.